Život po čtyřicítce nekončí, ale mění pravidla hry. Jak si nastavit nové priority, aby z nich těžila hlavně vaše pohoda
Kolem čtyřicítky si mnoho lidí začne poprvé jasně uvědomovat, že čas není bezedný. Nejde o okamžik, kdy by bylo nutné zpomalit, spíš o chvíli, kdy si všimneme, že tempo, které jsme drželi léta, už nemusí být samozřejmostí.
V rozhovorech lidé často popisují zvláštní směs vitality a únavy. Práce je náročnější, závazků přibylo a tělo si říká o prostor, který mu dřív stačil jen okrajově. Psychologové z Masarykovy univerzity upozorňují, že v tomto období stoupá potřeba autonomie a smyslu. Když chybí, dostavuje se podrážděnost — ne proto, že bychom se měnili k horšímu, ale protože se mění okolnosti, ve kterých fungujeme.
A úlevu nemusí přinést velké kroky. Někdo si poprvé všimne, jak mu prospívá pár minut ticha bez telefonu. Jiný zjistí, že ho vysilují lidé, kteří počítají s jeho neustálou ochotou řešit jejich problémy. Takové zdánlivé drobnosti mají překvapivě velký dopad.
Co se po čtyřicítce děje v těle a v hlavě
Lékaři z pražského IKEM upozorňují, že citlivost na stres po čtyřicítce roste. Hormonální výkyvy během dne jsou výraznější a kolísání kortizolu může způsobovat náhlé propady energie, podráždění nebo pocit, že je člověk vyčerpaný rychleji než dřív. Je přitom paradoxní, že právě v tomto věku bývá kariéra často na vrcholu — a tím pádem i tlak, který ji provází.
Úlevu může přinést prosté rozhodnutí začít vědomě hospodařit s vlastní pozorností. Odborníci tomu říkají nastavování priorit, ale v praxi jde o otázku: co opravdu něco přináší a co jen zabírá čas, protože jsme si na to zvykli. Mnohým pomůže třeba to, že večer zavřou notebook o půl hodiny dřív nebo si vytvoří malý rituál, který oddělí práci od zbytku dne.
Velký vliv má prostředí, v němž člověk žije. Studie časopisu The Lancet uvádí, že lidé mezi čtyřicátým a padesátým rokem uvádějí nejvyšší míru subjektivního stresu. Nejde jen o práci, ale i o pocit odpovědnosti, který se nabalil za roky dospělého života. Podle výzkumníků však hraje největší roli kvalita vztahů. Není podstatné mít široký okruh známých — mnohem víc pomáhá několik blízkých lidí, o které se dá opřít.
Proměňuje se i vztah ke zdraví. Signály, které člověk dřív přehlížel, už přehlédnout nejdou: bolesti zad, únava, tlak. Lékaři ale zdůrazňují, že u většiny obtíží stačí upravit denní režim. Není nutné začínat extrémní sporty, mnohdy postačí svižná procházka půl hodiny denně.
Jak si postupně ujasňovat priority
Ujasňování priorit nebývá jednorázový moment. Často jde o proces, při kterém člověk zkouší, co mu sedí a co ne. Osvědčuje se jednoduché pravidlo: jednou týdně si napsat krátký seznam věcí, které by měly mít přednost. Bez ambicí zvládnout všechno a bez pocitu, že je nutné dosáhnout dokonalosti.
Pomáhá také vědomě snižovat přetížení. Někteří lidé si nastaví hranici, po které už pracovní e-maily neřeší. Jiní si hlídají, aby měli alespoň jeden den v týdnu jen pro sebe a své blízké. Podle psychoterapeutů i tyto malé kroky vytvářejí pocit pevnějšího zázemí.
Mnoho lidí, kteří si po čtyřicítce dovolili ubrat z tempa, říká, že největší úlevu přineslo opuštění potřeby neustále dokazovat, že všechno zvládnou. Jakmile si nastavili několik jasných hranic, objevilo se místo pro věci, které už dlouho odsouvali, přestože jim dávaly smysl. Na první pohled to vypadá nenápadně, ale účinek bývá překvapivě silný.
A pokud má někdo pocit, že je toho najednou příliš, neznamená to selhání. Je to jen signál, že okolní tempo už neodpovídá tomu vnitřnímu — a že je čas začít ho určovat podle sebe. Když člověk vědomě chrání vlastní čas, postupně získává jistotu, o kterou se může opřít. A v této životní fázi je to jedna z nejsmysluplnějších investic.
Zdroje: who.int, thelancet.com, muni.cz, ikem.cz
