Jak jsem se zbavila úzkostí bez léků: Moje zkušenost s meditací a procházkami v přírodě, které mi změnily život
Úzkosti mě roky budily uprostřed noci a postupně mi braly radost z úplně obyčejných věcí. Nebyly to žádné dramatické záchvaty, spíš nenápadné, ale vyčerpávající napětí, které se táhlo týdny. Když mi došlo, že nechci hned řešit všechno prášky, začala jsem hledat jinou cestu. Takovou, která by dávala smysl nejen hlavě, ale i tělu.
Nebylo to o vzdoru proti lékařům. Spíš snaha pochopit, proč se cítím pořád v ohrožení, i když se vlastně nic neděje. Psycholožka mi tehdy řekla větu, která se mi zaryla do paměti: jakmile se uklidní nervový systém, mozek přestane panikařit. A právě tam někde začal můj vztah k meditaci a taky k obyčejným procházkám.
Co se při úzkosti děje v těle a proč to není slabost
Úzkost není rozmar ani osobní selhání. Je to reakce těla, které spustí sympatický nervový systém. Tep jde nahoru, dech se zkrátí a celé tělo je připravené utíkat nebo bojovat. To samo o sobě není špatně. Potíž nastává ve chvíli, kdy tenhle stav běží pořád.
Česká psychiatrická společnost dlouhodobě upozorňuje, že úzkostné poruchy patří mezi nejčastější psychické potíže u dospělých. Mozek si prostě zvykne být ve střehu, i když žádné reálné nebezpečí nehrozí. Proto mi začalo dávat smysl pracovat víc s tělem, ne jen analyzovat vlastní myšlenky.
Meditace jako trénink pozornosti, ne duchovní únik
Upřímně, meditaci jsem si dlouho spojovala s něčím ezoterickým. Polštáře, mantry, ticho. Realita byla mnohem obyčejnější. Seděla jsem pět minut denně a sledovala dech. To bylo celé. Když myšlenky utekly (utekly často), jen jsem si toho všimla a vrátila se zpátky.
Studie publikované v časopise JAMA Psychiatry naznačují, že mindfulness meditace může u části lidí snížit intenzitu úzkostí podobně jako léky. Ne hned, ne zázračně. Spíš postupně. Mozek se tím učí vypínat poplach, který se jinak spouští až moc snadno.
Pro mě byl zlom v tom, že cílem není nemyslet vůbec na nic. To stejně nejde. Jde o to všimnout si myšlenky a nenechat ji, aby převzala velení. Zní to jednoduše, ale v běžném stresu v práci to dělá obrovský rozdíl.
Proč obyčejná chůze v přírodě funguje líp než gauč
K meditaci se časem přidaly procházky. Žádné sportovní výkony, spíš pomalá chůze lesem nebo parkem. Neurovědci ze Stanfordu dlouhodobě popisují, že pobyt v přírodě snižuje aktivitu částí mozku spojených s neustálým přemíláním problémů.
Příroda působí nenápadně. Bez tlaku. Dech se sám zpomalí, hladina kortizolu klesá a mozek dostává jasný signál, že je v bezpečí. A přesně tenhle pocit úzkostem často chybí.
Kombinace, která dává smysl a není stejná pro každého
Dnes už vím, že meditace ani procházky nejsou univerzální řešení. Někdo na ně reaguje hodně, jiný skoro vůbec. Důležité ale je, že dávají lidem možnost, jak se aktivně zapojit do vlastní psychické pohody. Nejen čekat, až to přejde.
Psychiatři často připomínají, že neléková léčba má největší efekt u lehčích a středně těžkých úzkostí, ideálně v kombinaci s psychoterapií. Pokud ale úzkost ochromuje běžný život, není na co čekat a odborná pomoc je na místě hned.
Můj závěr je vlastně docela prostý. Úzkosti nezmizely navždy. Ale už mi nevládnou. Když přijde napětí, většinou vím, co s ním. A tenhle rozdíl je v každodenním životě znát, i když to někdy trochu zadrhne.
Zdroje: cps.cz,jamapsychiatry.com,stanford.edu,who.int
