Naučte se odpočívat dřív, než vás k tomu donutí vaše vlastní tělo nečekanou nemocí nebo totálním vyhořením
Tělo obvykle nezačne selhávat ze dne na den. Dlouho předtím dává najevo, že je něco špatně. Přesto to spousta lidí mezi třicítkou a padesátkou přehlíží, někdy vědomě, jindy z nedostatku času.
Lékaři i firemní zdravotní programy popisují podobný obrázek. Pracovní doba se natahuje, odpočinek se odsouvá a bere se skoro jako odměna. Jenže i relativně malé, ale trvalé přetížení dokáže zvýšit riziko srdečních potíží, problémů se spánkem nebo depresí. Není to teorie. Světová zdravotnická organizace zařadila syndrom vyhoření do klasifikace ICD‑11 jako důsledek dlouhodobého pracovního stresu, který člověk nezvládl.
Proč tělo kolabuje dřív, než si to připustíme
Stres nemusí být vždycky špatný. Krátce pomáhá, zrychlí reakce a dodá energii. Potíž nastává tehdy, když se z výjimečného režimu stane norma. Organismus zůstává v napětí, vyplavuje stresové hormony a regenerace jde stranou. Výsledkem bývá únava, která nemizí ani po víkendu, častější nachlazení nebo pocit, že tělo „nejede naplno“.
Kardiologové dlouhodobě varují, že chronický stres zvyšuje tlak i tep. Cévy i srdce jsou pak zatížené víc, než je zdrávo. Nejde tedy jen o psychiku, ale o konkrétní fyzické změny, které se časem nasčítají.
Vyhoření není lenost ani selhání
Syndrom vyhoření si lidé často pletou s obyčejnou únavou. Jenže rozdíl je znatelný. Únava po dovolené odezní. Vyhoření zůstává, i když máte volno. Člověk ztrácí chuť do práce, radost z běžných věcí a hůř se soustředí. WHO popisuje tři hlavní znaky: vyčerpání, odstup od práce a nižší výkon.
Psychologové zároveň upozorňují, že se to netýká jen manažerů nebo zdravotníků. Stále častěji se s vyhořením setkávají lidé v administrativě, IT nebo rodiče malých dětí, kteří kombinují práci a péči o rodinu bez opravdového oddechu.
Jak poznat, že už nejde jen o únavu
Tělo většinou posílá signály postupně. Nejsou dramatické, ale opakují se. Poruchy spánku, podrážděnost, bolesti hlavy či zad, ztráta chuti do aktivit, které dřív bavily. Když tyto potíže trvají týdny, není to maličkost.
Odborníci na psychosomatiku často mluví o tom, že tělo si někdy zastavení vynutí samo. Typické jsou opakované nemoci, nebo náhlý kolaps, který člověka vyřadí z běžného fungování klidně na několik měsíců.
Odpočinek jako dovednost, ne slabost
Odpočívat neznamená jen ležet u televize. Mozek i tělo potřebují změnu rytmu. Ideální bývá kombinace spánku, lehkého pohybu a činností bez výkonového cíle. Procházka, práce na zahradě, nebo prostě ticho bez obrazovek. Tyhle drobnosti mají měřitelný vliv na snížení stresových hormonů.
Důležité je brát odpočinek stejně vážně jako pracovní schůzky. Lidé, kteří si čas pro sebe zapisují do kalendáře, ho podle studií skutečně čerpají častěji. Není to sobectví, spíš prevence. I když to tak někdy okolí nevidí.
Pokud už tělo vysílá silnější varování, je rozumné obrátit se na odborníka. Praktický lékař nebo psycholog dokáže poznat, kdy jde jen o přechodné přetížení a kdy je nutná změna životního stylu nebo práce. Odpočinek totiž není odměna po výkonu. Je to podmínka, aby výkon mohl vůbec dlouhodobě fungovat.
Zdroje: who.int, ncbi.nlm.nih.gov, mayoclinic.org, zdravotnickydenik.cz
