Přežila jsem vyhoření v práci: Co mě tato zkušenost naučila o prioritách a proč je zdraví důležitější než kariéra
Vyhoření se neobjeví ze dne na den. Spíš se nenápadně táhne. Týdny, někdy měsíce. A často právě tehdy, kdy máme pocit, že věci držíme pevně v rukou. Tenhle text není ani stížnost, ani motivační řečnění. Je to pokus popsat, co dlouhodobý pracovní tlak opravdu dělá s člověkem a proč máme tendenci ho zlehčovat.
U mě to začalo pomalu. Únava, která se nevytratila ani po volném víkendu. Změny nálad, horší soustředění. Práce, která mi dřív dávala smysl, se najednou změnila v něco, co mě vysávalo. Přesto jsem jela dál. Výkon byl známkou hodnoty, odpočinek spíš známkou slabosti, nebo jsem to tak aspoň vnímala.
Světová zdravotnická organizace WHO vyhoření neoznačuje jako nemoc, ale jako pracovní fenomén. V klasifikaci ICD-11 ho popisuje jako důsledek chronického stresu na pracovišti, který se nepodařilo zvládnout. Tenhle detail je důležitý. Nejde o osobní selhání jednotlivce, ale o reakci těla a psychiky na dlouhodobé přetížení.
Jak vyhoření vzniká a proč si ho často nechceme připustit
Vyhoření nesouvisí s nedostatkem vůle. Vzniká spíš tam, kde se potkávají vysoké nároky, malý vliv na vlastní práci a minimum uznání. Psychologové dlouhodobě upozorňují na riziko u profesí s velkou odpovědností a emoční zátěží. Dnes se ale týká i lidí v kancelářích, manažerů nebo specialistů.
Data OECD ukazují, že Česko patří mezi státy s nejvyšším počtem odpracovaných hodin v Evropě. Současně dlouhodobě podceňujeme péči o duševní zdraví. To spolu souvisí. Výkonová kultura pořád víc oceňuje výdrž než dlouhodobou udržitelnost práce.
Psychiatr Cyril Höschl opakovaně upozorňoval, že dlouhodobý stres mění fungování mozku. Ovlivňuje paměť, rozhodování i práci s emocemi. Není to teorie. U mě se to projevilo výpadky paměti a neschopností rozhodnout se i v banálních věcech. Přesto jsem si dlouho říkala, že to samo přejde. Nepřešlo.
Co mi vyhoření vzalo a co mi, paradoxně, dalo
Vzalo mi jistotu, že všechno zvládnu silou. Vzalo mi část profesní identity, na které jsem si zakládala. Ale něco mi taky dalo. Schopnost říct stop. Naučila jsem se rozeznávat, co je skutečně důležité a co jen hlasité. Kariéra je důležitá, o tom žádná. Zdraví je ale základ všeho ostatního.
Studie zveřejněné v časopise The Lancet Psychiatry ukazují, že dlouhodobé přehlížení příznaků vyhoření zvyšuje riziko depresí a úzkostných poruch. To už nejsou stavy, které vyřeší delší dovolená nebo víkend bez e-mailu. Často je potřeba odborná pomoc a hlavně čas.
Proč se musí změnit náš pohled na práci
Firmy dnes rády mluví o wellbeingu. Realita ale často pokulhává. Skutečná prevence vyhoření znamená jasné hranice, smysluplnou zpětnou vazbu a možnost ovlivnit tempo práce. Ne jen ovocné mísy v kuchyňce a aplikaci na meditaci, kterou stejně nikdo nepoužívá.
Moje zkušenost mě naučila ještě jednu věc. Zpomalit nebo odejít není selhání. Je to strategické rozhodnutí. Když tělo vypne, žádná pozice ani titul to nespraví. Zdraví není překážkou kariéry. Je jejím předpokladem.
Dnes pracuji jinak. Hlídám si čas, energii i signály, které mi tělo posílá. A když se mě někdo zeptá, jestli bych do toho šla znovu, odpovídám ne. Ne proto, že by práce neměla smysl. Ale proto, že žádná práce nestojí za ztrátu sebe sama.
Zdroje: who.int, oecd.org, thelancet.com, idnes.cz
