Vaše nejlepší léta právě začínají: Jak se dívat na svět s optimismem a užívat si každý den s vděčností.
Máte někdy pocit, že to podstatné už se stalo a teď už to půjde jen z kopce? Čísla i zkušenosti z praxe ale naznačují něco jiného. Období mezi třiceti a padesáti lety často přináší větší klid, pevnější vztahy a také schopnost víc si všímat obyčejných radostí. Optimismus přitom není výsada vyvolených, dá se pěstovat.
Psycholožka Laura Carstensen ze Stanfordu se roky zabývá tím, jak se s věkem proměňuje naše pozornost. Tvrdí, že postupně přirozeně tíhneme k tomu, co je příjemné a smysluplné, zatímco negativní podněty už nemají takovou sílu. Říká tomu efekt pozitivního zkreslení. Neznamená to zavírat oči před problémy, spíš si vybírat, čemu dáme prostor.
Pozornost je vůbec zvláštní věc. Kam ji obracíme opakovaně, tam se mozek doslova přestavuje. Neuroplasticita – schopnost vytvářet nová spojení – funguje celý život, i když se o ní dřív mluvilo hlavně u dětí. Když si každý den připomenete malé úspěchy, byť drobnosti, mozek si tenhle způsob uvažování osvojí. Není to hned, ale funguje to.
Optimismus jako návyk, ne iluze
Být optimista neznamená tvrdit, že je všechno růžové. Spíš předpokládat, že potíže mají řešení, i když ho teď nevidím. Martin Seligman z Pensylvánské univerzity popsal takzvaný naučený optimismus – změnu ve způsobu, jak si vykládáme neúspěch.
Místo věty „Jsem neschopný“ si zkusit říct „Tahle situace mi nesedla“. Rozdíl je nenápadný, ale zásadní. Pokud selhání nebereme jako trvalé a osobní razítko, ale jako něco dočasného a konkrétního, uleví se nám. A podle výzkumů to opravdu snižuje riziko úzkostí či depresivních stavů, i když samozřejmě nejde o samospásný trik.
Vděčnost mění chemii mozku
Zní to skoro banálně. Psát si, za co jsem vděčný? Přesto studie zveřejněná v Journal of Personality and Social Psychology ukázala, že lidé, kteří si pravidelně zapisovali konkrétní věci, pociťovali vyšší spokojenost než ti, kdo to nedělali.
Vděčnost totiž aktivuje oblasti mozku spojené s dopaminem a serotoninem. To jsou látky, které mají co dělat s náladou a pocitem pohody. Když jejich hladina kolísá méně, býváme klidnější. Ne šťastní bez přestávky, ale vyrovnanější.
Nemusí jít o velké momenty. Stačí třeba:
- vůně kávy brzy ráno,
- krátká zpráva od někoho blízkého
- nebo pocit, že jste dotáhli úkol, který vás už týdny tížil.
Důležité je být konkrétní. Obecné „jsem vděčný za život“ mozek moc nezaujme. Ale konkrétní obraz, ten si zapamatuje snáz.
Střední věk jako vrchol spokojenosti
Ekonomové David Blanchflower a Andrew Oswald pracovali s daty z mnoha zemí a popsali křivku životní spokojenosti ve tvaru písmene U. Ve středním věku často přichází pokles, ale později se křivka zvedá. Lidé po padesátce mnohdy uvádějí vyšší míru štěstí než ti, kterým je třicet.
Možná proto, že s časem slábne potřeba soutěžit a srovnávat se. Už nemusíme všem dokazovat svou hodnotu, i když občas k tomu sklouzneme. Přibývá nadhled. A taky schopnost říct ne věcem, které nás jen vyčerpávají.
Jak začít dnes, ne zítra
Změna pohledu nevyžaduje revoluci. Spíš malé, opakované kroky. Třeba si večer poznamenat jednu věc, kterou jste zvládli o něco lépe než dřív. Nemusí to být nic velkého.
Další krok? Omezit příval zpráv. Neustálé sledování katastrof a konfliktů drží tělo v napětí, aniž bychom s tím mohli cokoli udělat. A nakonec vztahy. Dlouhodobá Harvard Study of Adult Development opakovaně ukazuje, že kvalita vztahů je silným prediktorem spokojenosti – možná silnějším než peníze či kariéra.
Optimismus tedy není slepá víra, že všechno dobře dopadne. Je to postoj. Rozhodnutí hledat smysl i tam, kde to není na první pohled vidět. Svět kolem sebe asi nepředěláme, to je jasné. Ale způsob, jak se na něj díváme? Ten změnit můžeme. A někdy právě tam začínají ta nejlepší léta, i když by to člověk dřív nečekal.
Zdroje: stanford.edu, apa.org, jstor.org, harvard.edu
