Proč nás přitahují „problémoví“ muži
Přitahují nás, i když tak nějak tušíme, že s nimi nebude život úplně jednoduchý. Muži, kteří působí odtažitě, nevyzpytatelně nebo občas zbytečně riskují, mají pro řadu žen zvláštní magnetismus. Psychologové přitom upozorňují, že to není otázka slabosti ani naivity. Za tímhle druhem přitažlivosti stojí docela konkrétní biologické i psychické procesy.
Výzkumy partnerského chování dlouhodobě ukazují jednu nepohodlnou věc – to, co nás silně přitahuje, často nebývá totéž, co bychom si racionálně vybrali pro klidný a stabilní vztah. Rysy jako dominance, výrazná sebejistota nebo ochota jít do rizika zvyšují sexuální atraktivitu. Jenže současně mohou oslabovat dlouhodobou stabilitu páru.
Nejde tedy jen o romantickou iluzi „rebela“. Mozek reaguje na určité podněty dost předvídatelně, i když si myslíme, že máme vše pod kontrolou. A občas nás nasměruje přesně tam, kam bychom rozumem jít nechtěli.
Biologie touhy a efekt napětí
Antropoložka Helen Fisher z Rutgers University popisuje, že zamilovanost aktivuje dopaminový systém. Dopamin souvisí s odměnou, očekáváním a motivací. Když je někdo lehce nečitelný, vzniká napětí. A napětí znamená víc dopaminu.
V psychologii se mluví o intermitentním posilování. Pokud partner střídá zájem s odstupem, mozek reaguje silněji, než kdyby bylo vše stabilní a předvídatelné. Podobný princip funguje u hazardních her – nejistota zvyšuje očekávání výhry, a tím i intenzitu prožitku.
Potíž je v tom, že si pak snadno spojíme emoční výkyvy s hlubokou vášní. Chemie v mozku je hlasitější než tichý vnitřní varovný signál, který říká, že něco není úplně v pořádku.
Vzorce z dětství a citová vazba
Do hry vstupuje i to, jak jsme se naučili vztahy prožívat už jako děti. Teorie attachmentu, kterou formuloval John Bowlby, rozlišuje několik typů citové vazby – bezpečnou, úzkostnou a vyhýbavou.
Studie z oblasti sociální psychologie opakovaně naznačují, že lidé s úzkostným typem vazby bývají silně přitahováni partnery, kteří působí vyhýbavě. Jeden hledá blízkost a ujištění, druhý si drží odstup. Vzniká napětí, které může být intenzivní a někdy až návykové.
Tahle dynamika pak snadno vyvolá pocit osudovosti. Ve skutečnosti ale často jen kopíruje starý známý scénář – třeba vztah s rodičem, který byl citově nedostupný. Mozek má tendenci vyhledávat to, co zná. I když to kdysi bolelo, je to důvěrně známé, a tím pádem paradoxně bezpečné.
Kultura a obraz „nebezpečného“ muže
Svůj díl viny nese i kultura. Filmy a seriály často zobrazují komplikovaného muže jako hlubokou, zraněnou duši, kterou dokáže proměnit jen dostatečně silná žena. Tenhle motiv se opakuje pořád dokola.
Sociologické výzkumy ukazují, že častý kontakt s podobnými příběhy zvyšuje toleranci k problematickému chování. Žárlivost, chlad nebo výbuchy vzteku pak mohou být vykládány jako důkaz vášně. A ne jako červená vlajka, kterou by bylo lepší nepřehlížet.
Kdy zbystřit a co s tím dělat
Oddělit silnou přitažlivost od varovného signálu nebývá snadné. Sebejistota a odvaha jsou přitažlivé, o tom žádná. Pokud se ale pravidelně objevuje manipulace, lhaní nebo znevažování, nejde už o charisma, ale o rizikový vzorec chování.
Někdy pomůže jednoduchá otázka: převažuje ve vztahu klid a pocit bezpečí, nebo spíš napětí a nejistota? Jestli je to ta druhá možnost, možná stojí za to zpomalit. Dát si odstup. Zdravý vztah nemusí být bez vášně – jen by neměl připomínat horskou dráhu bez konce.
Užitečná může být práce s vlastní citovou vazbou, třeba v terapii. Jakmile člověk pochopí své opakující se vzorce, začne si všímat, koho si vybírá a proč. Přitažlivost k „problémovým“ partnerům pak často zeslábne. Ne proto, že by zmizela touha po intenzitě, ale protože už ji nehledáme v chaosu a nejistotě.
To, že nás někdo takový přitahuje, nevypovídá o slabosti. Spíš to ukazuje, jak silně nás formuje biologie, zkušenost i prostředí ve kterém žijeme. A právě tohle vědomí může být prvním krokem ke svobodnější volbě.
Zdroje: apa.org, ncbi.nlm.nih.gov, sciencedirect.com, psychologytoday.com
