Jeden z nejkrásnějších jarních výletů v Česku vede údolím, které zatím nezná tolik turistů
Nedaleko Chotěboře, jen pár kilometrů za městem, se s prvními teplejšími dny probouzí krajina, která si pořád drží svůj klid. Údolí Doubravy patří k místům, kde během několika hodin projdete skalní soutěsky, louky poseté květy i stinné lesy – a přitom nemáte pocit, že jste součástí davu.
Řeka Doubrava si tu po staletí razila cestu tvrdými horninami a vytvořila údolí, které místy připomíná malý kaňon. Koryto je plné balvanů, voda přeskakuje přes kameny a mezi stěnami je slyšet jen její proud. Naučná stezka z Chotěboře do Bílku měří asi čtyři kilometry, ale rozhodně to není obyčejná procházka. Na jaře se svahy zbarví do bíla a fialova, rozkvetou bledule, sasanky i plicník.
Železné hory si většina lidí spojí spíš se Sečskou přehradou. Samotné údolí Doubravy zůstává trochu bokem, možná neprávem. Česká centrála cestovního ruchu opakovaně uvádí, že turisté míří hlavně tam, co už dobře znají. Menší přírodní památky si na svou pozornost musí počkat – a tady je to znát.
Skalní město bez vstupného
Silný zážitek nabízí hlavně úsek od rozcestí u Bílku směrem k Chotěboři. Řeka se tu zužuje do kamenitého koryta, vytváří peřeje a malé vodopády, které po dešti ještě zesílí. Místní horniny – ruly a svory – vznikaly hluboko pod zemským povrchem za vysokých tlaků a teplot. Dnes z nich vystupují věže, bloky a převisy, kolem nichž vede stezka.
Cesta není nijak extrémně náročná, ale místy musíte dávat pozor. Kořeny, kameny, občas vlhko. Pevné boty se hodí, i když si někdo možná řekne že je to zbytečnost.
Odměnou je bezprostřední kontakt s krajinou, která působí syrově a opravdově. Nic naaranžovaného, spíš přírodní rytmus vody a lesa.
Jaro jako hlavní sezona
Údolí Doubravy je chráněnou přírodní památkou. Ochranáři z Agentury ochrany přírody a krajiny tu evidují desítky druhů ptáků i řadu chráněných rostlin. Nejvýraznější období přichází brzy na jaře, kdy se objevují takzvané jarní efeméry. Rostliny, které využijí světlo ještě před tím, než se stromy plně olistí.
Bledule jarní nebo dymnivka dutá patří k těm nejznámějším. Právě bledule se staly symbolem místních luk a podle údajů AOPK jde o jednu z nejbohatších populací na Vysočině. Návštěvníci by proto měli zůstávat na vyznačených cestách – stačí pár kroků mimo a křehké cibuloviny mizí.
Dostupnost je přitom velmi slušná. Z Prahy cesta autem zabere zhruba hodinu a půl, z Brna přibližně stejně. Vlakem se dá dojet do Chotěboře a pak pokračovat pěšky. Výlet zvládnete za půl dne, ale kdo se nikam nežene a na chvíli se posadí na balvan nad řekou, pochopí proč se tu mluví o terapii tichem.
Praktické tipy, které rozhodnou
Chcete-li údolí vidět v nejhezčí podobě, zkuste vyrazit v týdnu dopoledne. O víkendech je tu lidí víc, i když to pořád nejsou počty jako v Českém ráji nebo v Krkonoších. Parkovat lze u Bílku i v Chotěboři, trasu je možné projít jedním směrem nebo se vrátit stejnou cestou zpět.
Rodiny s dětmi většinou volí kratší variantu od Bílku, kde jsou nejvýraznější skalní útvary na poměrně krátkém úseku. Fotografové by měli myslet na vyšší vlhkost u řeky – mechům a kapradinám svědčí, technice už méně. Lehká pláštěnka v batohu se hodí, i když ráno svítí slunce.
Údolí Doubravy nepůsobí okázale jako horské hřebeny. A možná právě proto si ho člověk zapamatuje. Síla je v detailech: v šumu vody mezi kameny, v kontrastu světlých květů a tmavých skal, v tichu které tu není prázdné. Spíš klidné, soustředěné.
Kdo sem dorazí na jaře, často zjistí že se sem chce vrátit znovu. Ne kvůli atrakcím, ale kvůli pocitu. A ten se popisuje těžko.
Zdroje: aopk.gov.cz, kudyznudy.cz, ceskatelevize.cz, vysocina.eu
