Honza (45): Prožil jsem klinickou smrt. Jenom díky manželce jsem se asi probudil opět ve svém vlastním těle
Příběh této rodiny vám vžene slzy do očí. Jan, Pavla a jejich dvě malé děti – sedmiletý syn Šimon a teprve prcek Kryštof zažili strašlivou havárii, při které se stalo něco neuvěřitelného, jak popsal Honza z Plzně pro magazín ČasProŽeny. Jeho příběh je téměř neuvěřitelný.
K nehodě došlo, když jsme jeli zpět do našeho domova, moje žena Pavla spala vedle mě. Náš sedmiletý syn Šimon seděl na zadním sedadle a hrál si se svými hračkami. Naše batole, Kryštof, spal ve své autosedačce. Cesta se před námi táhla a mé oči ztěžkly. Připadalo mi, jako bych jen na vteřinu zamrkal.
Ztratil jsem kontrolu. Auto se kutálelo, okna explodovala, štěrk létal, jak jsme se otáčeli znovu a znovu, dokud jsem neztratil vědomí. Probudil jsem se, cítil jsem strašnou bolest a slyšel jsem Šimona plakat na zadním sedadle. Všechno pak opět zčernalo. Byl jsem zděšen. Kde je moje rodina? Jsou v bezpečí?
Pak jsem byl najednou klidný. Bolest byla pryč. Rozhlédl jsem se. Vznášel jsem se nad naší autonehodou. Než jsem stačil zareagovat, ucítil jsem blízko sebe přítomnost. Byla to Pavla. Byli jsme obklopeni bublinou světla, která vyzařovala naprostý mír. Bylo to, jako by byl můj smutek pozastaven. Jediné, co jsem cítil, byl klid. Přemýšlel jsem, jestli jsme na cestě do nebe.
Pavla se na mě podívala s vážnou tváří. „Honzo, tam nemůžeš jít,“ řekla. „Musíš se vrátit.“ Jak bych mohl? Byla tady. Pak jsem si vzpomněl na Šimonovy výkřiky. Byl stále naživu. Potřeboval mě. Věděl jsem, že si musím vybrat. Cítil jsem, jak se vzdaluji od Pavly a uklidňujícího světla. Vím, že se zdá, že vám tady blabolím, ale prostě jsem to tak prožil.
Najednou jsem byl v nemocnici. Ještě jsem nebyl zpátky ve svém těle – byl jsem stále ve stavu beztíže, bez bolesti. Koukl jsem dolů a uviděl tělo, ke kterému jsem necítil žádné spojení. Pacient byl v hrozném stavu a lékaři se kolem něj hrnuli. Nohy měl rozdrcené, pravou ruku málem utrženou. Počkej, pomyslel jsem si. Jsem to já? Teď jsem poznal svou vlastní tvář. Byl jsem zděšen. Nemohl jsem se k tomuhle tělu vrátit!
Pak jsem si vzpomněl, co říkala Pavla. Myslel jsem na Šimona. Nemohl jsem ho nechat samotného. První věc, které jsem si všiml, byla tíha. Pak přišla strašlivá bolest. Ale nejhorší na tom byla vina. Zasáhlo mě to jako přílivová vlna.
Pavla, Kryštof i Šimon skončily se zraněními, které vyžadovaly delší rekonvalescenci, naštěstí jsem pouze já skončil nejhůře. Téměř rok jsem byl na vozíku, teď ale mohu být s nimi, a to je pro mě nejdůležitější. Možná sem tu ale vůbec nemusel být, kdyby nebylo propojení mezi mnou a mou ženou.
Máte také zkušenost, kdy jste byli blízko smrti, jako Pavel? Napište nám!
