Proč si tak často myslíme, že nás ostatní považují za nepopulární?
Na schůzce se vše zdá být skvělé, ale poté pochybujeme, zda jsme se zalíbili. Vědci tomu říkají „rozdíl v oblibě“.
Znáte to. Na první schůzce jste si s druhou osobou skvěle popovídali. Ale cestou domů se objeví první pochybnosti:“On si určitě myslí, že jsem hloupá“, „Já prostě nejsem zábavná“.
I když všechny signály naznačují, že si druhá osoba myslí, že jsme skvělí, myslíme si, že to tak nemůže být. Vědci tento jev nazývají rozdíl v oblíbenosti, tj. rozdíl mezi tím, jak vás mají ostatní rádi, a tím, jak se hodnotíte vy sami.
Proč ale tak často podceňujeme to, jak jsme ostatním sympatičtí? A co s tím můžeme dělat?
Proč si myslíme, že nás ostatní považují za hloupé?
„Promítáme to, co si sami o sobě myslíme. Pokud tedy máme pochybnosti o tom, zda jsme milí, chytří nebo cenní, nebo si dokonce myslíme, že nejsme, pak chodíme s nevědomou nebo dokonce vědomou zkušeností, že náš protějšek má o nás špatné mínění.
Často dokonce věříme, že tento názor je oprávněný a zároveň si přejeme, aby nás náš protějšek překvapil a považoval nás za skvělé.
Foto: shahin khalaji / Unsplash.com
Jak takové pochybnosti vznikají?
Takové myšlenky jsou naučené. Buď proto, že rodiče sami o sobě pochybují, nebo proto, že obecně líčí ostatní jako kritické či zlomyslné – nebo sami často mluví o druhých špatně. Pak se bojíme, že budeme souzeni i my, nebo jednoduše přejímáme nedůvěru, kterou mají naši rodiče.
Zároveň mohou tyto pochybnosti vznikat i bezprostředněji: Jako děti totiž často slýcháme, že jsme hloupí nebo že jsme blázni, protože jsme častěji kritizováni než chváleni. V určitém okamžiku si osvojíme to, co vnímáme jako názor našich rodičů na nás, a považujeme to za pravdu. Pak se z toho stane zvyk, a i když později často slyšíme, jak jsme skvělí, nemůžeme tomu uvěřit.
Jak byste se s tím měli vypořádat?
Nesmíte vždy věřit tomu, co si myslíte. To platí zejména v situacích, jako je tato. Prvním krokem je uvědomit si, co si myslíte, říct si, abyste přestali a dělali něco jiného, radí psycholožka.
A co ještě mohu udělat pro větší sebelásku?
Vyznání lásky před zrcadlem má smysl asi jen pro málo lidí, kteří o sobě pochybují. Anke Prechtová, psycholožka doporučuje jinou strategii: „Myslím, že je skvělé mít týden krále nebo královny: Každý den pro sebe dělám něco výjimečného, jako bych byla královna: prostírám jemné sváteční pokrmy k večeři, i když jím úplně sama. Místo tabulky jím jemnou čokoládu z cukrárny. Nehty na nohou si lakuji speciálním lakem. Půjčím si kamarádův kabriolet a v sobotu s ním vyrazím za město. Piju espresso v nóbl hotelu na terase v parku a čtu si noviny. Nemusí toho být mnoho a nic opravdu drahého, ale musí to být zvláštní. Tím si dokazuji, že jsem cenná, že se beru vážně a že si zasloužím být hýčkána.“