Kdo má doma dózu s broušeným víkem, možná ji používá špatně. Starší kusy táhnou víc než dekorace
Skleněná dóza s broušeným víkem často stojí někde na polici. Chytá prach, případně slouží na sušenky. Jenže někdy může jít o docela cenný kus českého sklářství, jehož cena v posledních letech potichu roste.
Broušené sklo se u nás vyrábí už od 19. století a severočeské hutě tehdy zásobovaly kde koho – od šlechty až po zámoří. Dózy s víkem nebyly obyčejné kuchyňské nádoby. Patřily do salonu, na stůl, kam přišla návštěva. Uchovával se v nich cukr, bonbony, někdy i tabák.
Dnes jejich původní význam trochu mizí. Když do staré dózy dáte něco vlhkého nebo ji bez rozmyslu strčíte do myčky, jemně broušené hrany tím trpí. Restaurátoři říkají, že drobné otěry, které skoro nejsou vidět, dokážou cenu srazit víc, než by člověk čekal.
Staré kusy mají jinou kvalitu brusu i skla
Na první pohled může starožitná dóza vypadat podobně jako novodobá dekorace. Rozdíl je ale v detailech. Starší kousky mívají hlubší brus, často dělaný ručně – žádná pásová výroba. Sklo obsahovalo víc olova, takže je těžší a má zvláštní lesk, který se na světle láme ostřeji.
Zájem o historické české sklo podle muzejních údajů roste hlavně v posledním desetiletí. Aukční síně potvrzují, že dobře zachované dózy z přelomu 19. a 20. století se prodávají za násobky částek běžných u produkce z druhé poloviny století. Hodně záleží na víku, neotlučeném okraji a také na tom, jestli se neobjevují praskliny.
Nejčastější chyby při používání
Spousta lidí bere broušenou dózu jako praktickou věc do kuchyně. Jenže právě tam dostává nejvíc zabrat. Hrany jsou citlivé na nárazy i rychlé změny teplot, a myčka? Ta umí být k povrchu docela nemilosrdná.
Odborníci na užité umění radí držet se několika jednoduchých pravidel:
- mýt raději ručně, ve vlažné vodě a bez abrazivních prostředků
- nenechávat dlouho na přímém slunci
- neskladovat ve vlhku
Pokud ji přece jen používáte na potraviny, vyhněte se kyselým věcem. U staršího olovnatého skla může dlouhý kontakt s kyselinou povrch naleptat. Nejde ani tak o zdraví, spíš o to, že sběratelská hodnota pak klesá – a zbytečně.
Jak poznat, že máte doma cennější kousek
Napovědět může už samotná hmotnost. Staré olovnaté sklo je znatelně těžší. Sledujte také ostrost hran a pravidelnost brusu. Ruční práce mívá drobné odchylky, které působí přirozeně. Naopak dokonale stejný vzor často značí novější strojovou výrobu.
Cenu zvyšuje i původní etiketa nebo signatura. Sklárny jako Moser či Harrachov měly své typické dekory, které jsou mezi sběrateli dobře známé. Pokud si nejste jistí, není ostuda obrátit se na znalce nebo aukční síň. Odhad bývá někdy překvapivý, a to dost.
Proč jejich cena roste
Trh se starožitným sklem je omezený – nové kusy ve stejné kvalitě prakticky nevznikají. Ruční práce je drahá a dnes se vyrábí v mnohem menším rozsahu než dřív. Navíc sběratelé hledají předměty s příběhem. Dóza, která stála na stole prvorepublikové rodiny, má jinou atmosféru než nová věc z řetězce.
Na aukčních portálech se zachovalé dózy ze secese nebo art deca objevují za tisíce, někdy i desetitisíce korun. Záleží na stavu a provenienci – tedy doloženém původu, třeba rodinnou historií nebo dokumentací.
Máte-li doma broušenou dózu po prarodičích, zkuste se na ni podívat jinýma očima. Nemusí to být jen nádoba na cukroví. Při šetrném zacházení a případné konzultaci s odborníkem z ní může být zajímavá investice. A když už ji používáte dál, zacházejte s ní opatrně. U starého skla totiž někdy rozhodují maličkosti, které na první pohled ani neuvidíte.
Zdroje: nm.cz, ngprague.cz, sothebys.com, christies.com
