Přestala jsem se barvit a cítím se konečně svobodná: Příběh o tom, jak mi šediny vrátily ztracené sebevědomí

První stříbrné vlasy jsem kolem třicítky skoro ani neřešila. Prostě jsem vzala barvu a natřela je, jak se to tak nějak očekává. Jenže ta neustálá honička s odrosty mě po čase úplně udolala. Měla jsem pocit, že zakrývám něco, co ke mně přirozeně patří, a že to celé dělám víc kvůli druhým než kvůli sobě.

Začátek byl upřímně dost rozpačitý. V zrcadle jsem pozorovala, jak se mi objevují pruhy různé šedé – někdy světlejší, jindy skoro bílé. Občas jsem si říkala, proč vlastně tolik žen nedokáže připustit, že stárnutí je jen biologie. Melaninu ubývá, no a?

Když jsem o tom začala mluvit otevřeně, ozvalo se mi překvapivě hodně žen. Některé přiznaly, že by do toho šly taky, jen pořád sbírají odvahu.

Šediny jako společenské stigma

Trend přirozených šedin sice sílí, ale tlak na vzhled žen se pořád nějak drží. Psycholožka Petra Fialová z Univerzity Karlovy kdysi v Psychologii Dnes říkala, že spousta žen barví vlasy proto, aby udržely určitý „dojem“, ať už pracovně nebo doma. A taky že šediny si lidé někdy dávají dohromady s únavou nebo ztrátou energie. Když jsem to slyšela, došlo mi, že můj strach nebyl úplně unikát.

Přitom se leccos mění. Podle americké asociace stylistů, na kterou se odvolával časopis Allure v roce 2023, víc než třetina žen mezi 35 a 50 lety přemýšlí, že se vrátí ke své přirozené barvě. Možná už je prostě nebaví investovat čas i peníze do něčeho, co působí trochu ne‑jejich.

Jak přestat barvit a nezbláznit se z toho

Do radikálního střihu jsem se nehrnula. Šla jsem na to pomalu – každý měsíc nechat odrůst další kousek a jen upravit tvar, aby přechod nebyl tak do očí. Moje kadeřnice mimochodem poznamenala, že ten ostrý rozdíl barev, demarkační linie, umí být dost neuhlazená. Prý pomáhá postupné zkracování. A měla vlastně pravdu.

Když přišla období, kdy jsem začala pochybovat (a nebylo jich málo), pomohlo mi sledovat ženy, které si tím prošly. Často popisovaly, že se jim ulevilo skoro fyzicky. Jako by jim někdo sundal z ramen tíhu, o které nevěděly, že ji nosí.

Dermatolog Jan Doležal v rozhovoru pro Český rozhlas připomněl, že časté barvení může občas podráždit pokožku hlavy, hlavně u citlivějších lidí. Některé barvy totiž narušují kožní bariéru. Nebyl to hlavní důvod, proč jsem s barvením skončila, ale trochu mě uklidnilo, že to nedělám „jen tak“.

Svoboda, kterou jsem nečekala

Jakmile moje přirozená barva převzala hlavní roli, všimla jsem si, že nehlídám každý vlas. Začala jsem víc řešit, jak se cítím, ne co si o tom kdo myslí. A reakce ostatních mě dost překvapily. Častěji jsem slyšela, že působím klidněji, sebejistější. A to mě potěšilo mnohem víc než jakýkoli odstín barvy, který jsem kdy měla.

Dnes beru šediny spíš jako připomenutí, že nemusím pořád někam spěchat. Že nemusím upravovat věci do podoby, která mi ve výsledku nesedí. Neříkám, že to je cesta pro všechny (vůbec ne), ale pokud v sobě někdo cítí malé pošťuchování, ať si dá čas. Klidně po krocích, pomaličku. Autenticita není módní vlna, je to spíš pocit, který vydrží déle než barva z tuby.

To, co bylo dřív povinností, se mi změnilo ve volbu. A z té volby nakonec vznikla svoboda, kterou jsem dřív vůbec neviděla.

Zdroje: allure.com, psychologiednes.cz, rozhlas.cz, vogue.com