Zvedáte ruku řidiči na přechodu? Psychologové vysvětlují proč
Zvednout ruku směrem k autu, které se blíží k přechodu, je maličkost. Většina lidí to udělá skoro bez přemýšlení. Někdo tím naznačí, že chce vstoupit do vozovky, jiný tak děkuje řidiči, který zpomalil. Podle psychologů za tím ale není jen slušnost. Často jde o potřebu mít věci aspoň trochu pod kontrolou a cítit se bezpečněji.
Statistiky BESIP dlouhodobě ukazují, že chodci tvoří přibližně pětinu obětí dopravních nehod v Česku. Přechod sice dává přednost, ochranu jako takovou však neposkytuje. A to si lidé uvědomují. Proto si pomáhají vlastními signály, které mají řidiče „probudit“. Zvednutá paže je z nich asi nejběžnější.
Zákon o silničním provozu nic takového nevyžaduje. Řidič má povinnost dát přednost chodci i bez jakéhokoli gesta. Přesto ruka letí nahoru. Proč vlastně?
Potřeba být vidět a mít aspoň pocit kontroly
Odborníci mluví o takzvaném pocitu osobní kontroly. Jinými slovy – chceme věřit, že svým chováním můžeme výsledek situace ovlivnit. V provozu, kde někdy rozhodují desetiny vteřiny, je tenhle pocit překvapivě silný. Když ruku zvedneme, vyšleme signál a zároveň si sami sobě potvrdíme, že jsme pro svou bezpečnost něco udělali.
Dopravní psychologové opakovaně zdůrazňují význam očního kontaktu mezi řidičem a chodcem. Studie publikované v časopise Accident Analysis and Prevention naznačují, že řidiči reagují rychleji na jasný pohyb než na stojící postavu. Zvednutá ruka tak může fungovat jako zvýraznění siluety, obzvlášť za šera nebo když je hustý provoz.
Není to jen o pocitu. Silniční provoz je plný drobných, často nevyslovených dohod. Řidiči si bliknou světly, někdo lehce kývne hlavou. Chodec zvedne ruku. Všechno jsou to krátké zprávy, které říkají: „Vidím tě.“
Neverbální signály, které urychlují reakci
Komunikační odborníci připomínají, že lidský mozek zachytí pohyb rychleji než statický obraz. Jakmile se paže pohne, periferní vidění změnu zaregistruje téměř okamžitě. A právě to může být ve městě rozhodující. Řidič sleduje semafor, auta před sebou, někdy i navigaci. Výrazný pohyb na kraji silnice ho ale dokáže vytrhnout z rutiny.
V českém prostředí má gesto ještě jeden rozměr. Často slouží jako poděkování. Sociologové tento princip označují jako reciprocitu – máme tendenci oplácet vstřícnost. Když auto zastaví a chodec rukou poděkuje, vzniká drobná pozitivní zkušenost. Možná nenápadná, ale opakuje se. A tím posiluje ohleduplnější chování v provozu, i když to tak nevypadá.
Někdy je to prostě o zvyku. Vidíme to od ostatních a přebíráme to, aniž bychom nad tím nějak víc dumali.
Kdy samotné gesto nestačí
Je ale dobré si přiznat, že zvednutá ruka není žádný štít. BESIP opakovaně upozorňuje, že před vstupem do vozovky je potřeba vyhodnotit rychlost i vzdálenost aut. Moderní vozy jsou tiché a někdy přijedou rychleji, než člověk čeká. Gesto samo o sobě nestačí, i když může pomoct.
Rizikové jsou hlavně víceproudé silnice. Jeden řidič zastaví, druhý v sousedním pruhu si chodce vůbec nevšimne. Psychologové v této souvislosti mluví o takzvaném tunelovém vidění – člověk se soustředí jen na část situace a zbytek jakoby zmizí. A to je problém.
Praktická rada? Navázat oční kontakt, dát jasný signál a sledovat reakci. Když si nejste jistí, raději počkejte. Pár vteřin navíc nic neznamená. Ruka může být užitečný doplněk, ale pravidla a obezřetnost by měly zůstat na prvním místě, to platí pořád.
Zdroje: besip.cz, accidentanalysisandprevention.com, mdcr.cz, who.int
