Zpověď čtenářky Sofie: Můj manžel mě chce opustit, i když jsem těhotná!

Protože se v těhotenství necítila dobře, měla pocit, že její druhá polovička by se měla cítit stejně. Neplánovaně mu udělala ze života peklo, ze kterého chtěl její partner logicky utéct, jenže jeho rozhodnutí ji naprosto zaskočilo. Copak nechápal, že i když se chová jako ďábel, je v ní vlastně anděl?

Jsem v šestém měsíci těhotenství, což nebylo v plánu, ale ještě před pár týdny to vypadalo, že to s partnerem zvládneme. Nejdřív ho to zaskočilo, ale to jsme byli v podstatě oba, ale pak se dokonce zdálo, že se mu to líbí. Zvlášť poté, co jsem zjistila, že to bude dcera. Kdykoli jsme v minulosti mluvili o potomcích, tvrdil, že by jednou chtěl tři dcery. Protože jsme vždycky žili tady a teď, bez plánů, co bude za týden, blíže jsme těhotenství neřešili.

Už teď jsme se ale pomalu začali dostávat do role rodičů. Můj přítel nevynechal jedinou návštěvu gynekologa, všude chodil se mnou. Ultrazvukové snímky si fotil na mobil, a občas jsem ho přistihla, jak se na ně dívá a usmívá se. Téměř dokonalé rodinné štěstí, jen kdyby…Jen kdyby mě pořád netrápily nevolnosti a kdybych nebyla poslední tři měsíce zavřená na posteli mezi čtyřmi stěnami svého bytu s rizikovým těhotenstvím. Nejsem zrovna příjemný společník, ale doufala jsem, že mě partner vzhledem k okolnostem bere s rezervou. Neudělal to.

Občas se předtím vyděsil a zavřel se na několik hodin do svého doupěte, ale stále byl pozorným partnerem. Staral se o domácnost, nakupoval, vařil, masíroval mi záda. A na rozloučenou mě políbil na čelo. A až přijde na svět to malé, všechno bude krásné. Vydrž, myslela jsem si. Jenže on přišel s tím, že to nevydrží. Víš co, už toho mám dost! Nejsi smrtelně nemocná, abych tě litoval, ani královna, abych se před tebou ponižoval. Seknul do toho rychle a já, opět se žaludkem v krku, doslova zalapala po dechu. O čem to mluvil? Je mi to líto, pokračoval a říkal stále ničivější věci.

S dítětem ti samozřejmě pomůžu, budu ti co nejlepším otcem, ale vím, že by nám to ve dvou nevyšlo. A upřímně, my dva jsme společnou budoucnost nikdy neplánovali, a teď vidím, že to bylo dobře. Křičela jsem za ním, naštvaná a plačící zároveň. Cítila jsem se tak ponížená. Proč mi to děláš? Uvědomuji si, že jsem po dalším nadávání zašla daleko. A od té doby spolu víceméně nemluvíme. Už jsou to dva týdny, ale ještě se neodstěhoval. Znamená to, že to není definitivní konec?

Nevím, jestli je to z lásky, ale nechci, aby odešel. Bojím se, že zůstanu na porod a dítě sama.

Zdroje: Redakce, Příběh paní Sofie