Děsivé věci, které řekly děti svým rodičům. Jak byste na něco takového reagovali?

Děti jsou rozkošné, milé, někdy trochu zlobí. Umí také být pěkně děsivé. A teď tím není myšlené to, že někoho vyděsí neplánované těhotenství. Děti se nevyznají v tom, co je vhodné říct a co ne. Mají svůj rozum a svůj dětský svět. A z toho, o čem občas děti mluví, může běhat mráz po zádech. Jak byste reagovali, kdyby vaše děti řekly něco takového?

Novorozený bratříček

„Když bylo mojí dceři necelých pět let, narodil se nám syn. Dcera tak konečně měla sourozence, po kterém toužila a pořád o něm mluvila,“ vzpomíná Marta (45). „Když jsem byla těhotná, pořád mi chodila hladit břicho a s bratříčkem mluvila. Bylo to vážně roztomilé. To se ale změnilo, když jsme s miminkem přišli domů. Představovala jsem si, jak bude malá nadšená a bude mít z miminka radost. Velice rychle mě vyvedla z omylu, když si děťátko prohlédla a prohlásila, že se jí nelíbí a měli bychom ho utopit. Dodnes nevím, kde na to přišla, synovi bylo letos dvacet.“

Sbohem, babičko!

„Našemu synovi byly čtyři roky. Chystali jsme oslavu jeho narozenin, zrovna jsme nafukovali balonky. Z ničeho nic se zeptal, co se říká lidem, o kterých víme, že už je nikdy neuvidíme. To mě docela zarazilo, řekl jsem mu, že ,Sbohem‘. Jen pokýval hlavou. Během dalších příprav jsem na to zapomněl. Syn ale zjevně ne. Když oslava skončila a hosté odcházeli, řekl mé matce: ,Sbohem, babičko!‘. Všichni jsme z toho byli trochu šokovaní, ale nijak víc jsme to nerozebírali. Mě tenhle zážitek dodnes děsí, protože moje matka náhle zemřela o necelý týden později,“ vypráví Jan (56).

Kdo je ten pán?

„Moje vnučka nikdy neměla moc bujnou fantazii, proto mě docela vyděsilo, co mi jednoho dne řekla,“ začne vyprávění Marcela (68). „Spala několik dní u mě, večer jsem ji vždy uložila, ona skoro hned usnula. Ráno se všechno zdálo v pořádku, odpoledne jsme si kreslily, protože venku pršelo. Ona nakreslila vysokého muže s dlouhým plnovousem. Na můj dotaz, kdo to je, mi odpověděla, že přece ten pán, co k ní vždycky v noci chodí. Prý jen stojí u její postele a dívá se. Ale hned mě uklidnila, že se ho nebojí a já se také bát nemusím. O tom pánovi mluvila ještě několikrát, vždycky mi běhal mráz po zádech.“

Imaginární kamarád

„Synek mojí kamarádky měl imaginárního kamaráda. Říkal mu Kamil, všude s nimi chodil, když jedli, Kamil měl vlastní židli, talíř a skleničku, spal s kamarádčiným synem v posteli a podobné věci. Kamarádka z toho byla nervózní a vzala syna k psycholožce. Ta ji ale ujistila, že je to normální, nemusí si dělat starosti, imaginární kamarád jednoho dne prostě zmizí,“ říká Petra (33). „Jednou za mnou přišli, já se zeptala na Kamila jako vždycky. Syn mojí kamarádky se ke mně naklonil a zašeptal: ,Teto, nikomu to neříkej, Kamil mě zlobil, tak jsem ho uškrtil. Ale musí to být naše tajemství, nechci do vězení!‘. Pak si začal prohlížet svoje ruce a podivně se usmíval.“

Řekly vaše děti nějakou podobně děsivou věc? Co to bylo? Podělte se s námi v komentářích.

Zdroj: redakce, vlastní dotazování