Nemám rodičovské pudy. Musím se i přesto stát rodičem?
Mít, či nemít dítě? Otázka, kterou si v životě pokládá snad každý. Pro někoho je rodičovství povinnou položkou, kterou je potřeba si během života alespoň jednou odškrtnout. Samozřejmost. Přirozenost. Spousta lidí s tím, že jednou bude mít dítě, automaticky počítá. Je ale touha po dítěti něco, co opravdu musí nutně každý z nás pociťovat?
Poslední dobu se ve společnosti stále více otevírá téma dobrovolné bezdětnosti. Mladí lidé přemýšlejí nad tím, zda vůbec chtějí založit rodinu a zvažují důvody pro a proti. Na sociálních sítích na nás vyskakují fotografie těhotných spolužaček, rodinných fotografií či videí. Zajisté všem přejeme, aby jejich děti byly zdravé a usměvavé a dělaly svým rodičům jenom samou radost. Co když si ale při představě vlastního budoucího rodičovství uvědomíme, že nám tento způsob života nic neříká? Že nás představa přebalování, řešení prdíků, vstávání v noci k brečícímu dítěti anebo čtení pohádek na dobrou noc příliš neláká?
Bezdětná/ý neznamená bez citu
Pokud jste nad tímto tématem již přemýšlela anebo přemýšlel (a brouzdal při tom na Času pro ženy), nebojte se, není na tom nic špatného a nejste jediné či jediní, kdo vnitřně pociťují, že role rodiče pro vás jednoduše není to pravé ořechové. Neznamená to hned, že jste jedinec bez citu či máte srdce z kamene. Ačkoliv je dobrovolná bezdětnost stále předmětem ohnivých diskusí a lidé, kteří nechtějí děti, si i v dnešní době často vyslechnou negativní a skeptické poznámky vůči své osobě, stále více přibývá těch, kteří rozhodnutí ostatních respektují.
Kde se vzala norma mateřství?
Dlužno říci, že otázka rodičovství byla (a stále je) spíše více zacílena na ženy. Francouzská filozofka, spisovatelka a historička Élisabeth Badinter v jedné ze svých publikací pátrala po tom, kde se vlastně v evropské společnosti vzala proklamovaná „norma mateřství“ a zjistila, že její původ sahá do 19. století. Mateřství se v té době stalo synonymem „instinktu mateřské lásky“, „vrozeného mateřského pudu“, „poslání ženy“ či „přirozenosti“. Z dalších výzkumů však vyplynulo, že ne všechny ženy nutně pociťovaly tyto „přirozené“ procesy a tlak společnosti v nich vyvolal pocity viny a otázky ohledně vlastní ženské identity. Byl to tedy pouze tento sociální konstrukt, který zejména na ženy uvrhl břímě tlaku společnosti.
Mateřství jako mytické království?
Izraelská socioložka Orna Donath svou publikací v roce 2015 otevřela další společenské tabu. Zpovídala ženy, které se staly matkami, ale retrospektivně své volby litovaly a kdyby se mohly rozhodovat znovu, matkami by se nestaly. Donath tak mateřství přirovnala k jakémusi „mytickému království“ a všeobecné představě, že mateřství má smysl a není potřeba ho dále zkoumat. Na své studii však ukázala, že tato představa s realitou zcela nesouzní.
Otázka osobní volby
Být rodičem není snadný úkol. Být dobrým rodičem je ještě obtížnější. Je to role, na kterou nás plně nepřipraví ani stohy přečtených knih či dobře míněné rady ostatních. A je to zároveň i role, kterou nelze vzít zpět. Volba, zda se rodičem staneme či nikoliv, je tedy jen na nás samých a záleží na tom, jak moc jsme schopni naslouchat svým pocitům a instinktům a jak moc dokážeme být sami k sobě upřímní.
A jaký na to máte názor vy? Řešíte podobné dilema? A co si myslíte o ženách či mužích, kteří nechtějí mít děti? Podělte se s námi o vaše zkušenosti.
Zdroje: redakce
BADINTER, Elisabeth. Materská láska od 17. storočia po súčasnosť. Bratislava: Aspekt, 1998. ISBN 80-85549-04-2.
DONATH, Orna. Choosing motherhood? Agency and regret within reproduction and mothering retrospective accounts. Women’s Studies International Forum. 2015, 53, 200-209, dostupné také zde
