Monika (24): Byla jsem pronásledována stalkerem!

Jmenuji se Monika, je mi 23 let a žiju v Praze, ale vyrostla jsem na vesnici. Miluju cestování, knihy, palačinky a fotografování… Když mi bylo sedmnáct let, začala jsem být pronásledována. Trvalo to asi rok. Začalo to v létě před mým posledním ročníkem střední školy a úplně to skončilo až v prvním ročníku na vysoké škole, začala Monika se svým děsivým příběhem, se kterým se rozhodla svěřit naši redakci.

Kdo tě pronásledoval?

Kluka, který mě pronásledoval, jsem znala od čtvrté třídy. Oba jsme byli v běžeckém týmu a stýkali jsme se se stejnými lidmi. Posledních pár let jsme byli opravdu dobří přátelé, až do doby, kdy se začal chovat divně. Rozhodně mě považoval za svou nejlepší kamarádku. Byl o rok starší než já, takže zrovna odmaturoval a mířil na vysokou, když mu ruply nervy a začalo to. Myslím, že ho něco z toho, že se odstěhoval, ovlivnilo a pomohlo ho to nastartovat.

Jak to celé začalo?

Vlastně to začalo tím, že mi řekl něco o jednom večírku kousek od nás, když jsem ještě bydlela na venkově. Jeli jsme k tomu domu a nikdo nebyl doma. Následovalo sexuální napadení. Zvláštní na mém příběhu je, že začíná sexuálním napadením, a poté se mění ve stalking.

Nevyrovnala jsem se s tím moc dobře. S rodiči jsme udělali maximum pro to, aby se do toho zapojil zákon. Dostal zákaz přiblížení. Bohužel jsem po napadení přišla domů a nikomu nic neřekla a nic neudělala, takže policie toho bez důkazů moc udělat nemohla. I když mi v autě nechal opravdu nechutné dopisy o tom, co mi během napadení udělal. Ale to nebyl dostatečný důkaz.

Vrcholem pronásledování bylo období během zimy, kdy začal chodit do domu a sledovat mě, jak spím. Po několika víkendech, kdy jsem si připadala jako blázen, protože jsem měla pocit, že je někdo v domě, jsem se skutečně probudila a on stál ve dveřích mé ložnice. To bylo asi čtyři měsíce po napadení. Moje nervy byly úplně v háji. Když jsem na něj začala křičet, rozběhl se a utekl z domu pryč.

V té době jsem na tom byla dost špatně, skoro úplně jsem přestala jíst, protože jsem měla nervy v háji, a jak si asi umíte představit, moc jsem toho nenaspala.

Ovlivnilo to nějak tvůj každodenní život?

Stalking ovládl většinu mého každodenního života. Byl jsem neustále nervózní a objevily se mi vředy. Rodiče se mě báli nechat o samotě, takže táta někdy večer sedával před obchodem s obuví, kde jsem pracovala. Zavírala jsem obchod sama a rodiče se báli, že mě ten chlap přistihne uvnitř nebo na cestě k autu.

Nedokážu popsat, jaké to bylo, když jsem se v podstatě musela smířit s tím, že nejsem v bezpečí. A vzpomínám si, že mě opravdu frustrovalo, že mě rodiče chtěli přesvědčit, že mě dokážou ochránit. Pro mě to znamenalo odmítání uznat, co se skutečně děje. Myslím, že rodiče nemohou být připraveni na to, aby se s něčím takovým vypořádali.

Co tomu nakonec udělalo přítrž?

Poté, co jsem se probudila s ním v domě, jsem konečně řekla jedné ze svých kamarádek o napadení a o tom, co se děje. Šla domů a téměř hned to řekla bratrovi. Byl ve věku mého stalkera a kamarádil se s ním. Její bratr nasedl se svou partou kamarádů do auta a jeli na kolej mého stalkera. Nejsem si jistá, co se stalo.

Vím, že ten kluk byl potom v pořádku, protože se mi pak ozval, ale myslím, že dělali, co mohli, aby ho přesvědčili, že mu ublíží, pokud mě nenechá na pokoji. Všichni jsme vyrůstali na tomhle malém místě se střední školou, kde bylo asi tři sta dětí. Všichni jsme si byli blízcí a všichni jsme se znali. V tomhle směru mě mrzí, že něco takového rozmetalo tak klidný okruh přátel.

Jakou radu bys dala někomu, kdo se potýká se stejným problémem?

To je těžká otázka. Asi bych každému, kdo prochází něčím podobným, poradila, aby se snažil co nejvíc zapojit policii. V mém případě za mnou stalker přišel hned druhý den poté, co mu byl doručen soudní zákaz přiblížení. Tím mi chtěl dát najevo, že se ho to nedotkne. Ale nezapojení policie také nepomůže a je tu šance, že budou schopni něco udělat.

Také bych navrhla, aby si o tom, co se děje, promluvili s lidmi. To, že jsem o tom s nikým nemluvila, ve mně zanechalo jen pocit většího šílenství a izolace. Bylo to těžší, jakmile se moji přátelé dozvěděli, co se děje, ale také to pro mě bylo skutečnější, v dobrém slova smyslu. Myslím, že někdy máme tendenci snažit se, aby něco nebylo úplně skutečné, tím, že o tom prostě nikomu neřekneme.