Proč někteří lidé chodí všude pozdě a co se za tím skrývá

Neustále někde pobíháte a zápasíte s tím, abyste se včas dostali z bodu A do bodu B? Pravidelně vám ujíždí autobus, zmeškali jste rezervaci večeře anebo na vás přátelé musí permanentně někde čekat, protože málokdy dokážete přijít včas na smluvený sraz? Pokud jsou vám tyto situace důvěrně známé a nedochvilnost řadíte mezi své negativní vlastnosti, znepříjemňuje vám život či narušuje vztahy, tak vás možná překvapí pohled některých odborníků. Ti totiž tvrdí, že se ve skutečnosti o zcela negativní vlastnost nejedná.

Nadměrní plánovači

Psychoterapeutka Somia Zaman uvádí, že pokud lidé chodí pozdě, neznačí to jejich lhostejnost vůči pocitům ostatních lidí, kteří na ně musí čekat. Vysvětluje, že někteří lidé jsou prostě rození optimisté – věří v úspěšné zvládnutí a stihnutí všeho, co si naplánovali. Zaman tuto skupinu lidí označuje jako „nadměrné plánovače“ – jednoduše se snaží do jednoho dne vměstnat příliš mnoho aktivit.

Pravděpodobnost pozdního příchodu se dále zvyšuje v případě upovídaných lidí. Ti budou i pravděpodobně přetahovat čas na aktuální schůzce či jednání a kvůli tomu přijdou pozdě na tu další. Jako další znak chronických opozdilců uvádí Zaman neschopnost či problém něco odmítnout. Mají strach, že by tím protějšek urazili anebo by propásli důležitou příležitost.

„Měli byste být poctěni mým zpožděním“

Ačkoliv lidé se svou nedochvilností obvykle zápasí a často používají frází „promiň, že jdu pozdě“, najdou se i tací, kteří tuto svou vlastnost plně přijímají. Příkladem je Kanye West a jeho skladba Stronger, ve které posluchačům říká „y’all should be honoured by my lateness“, tedy „měli byste být poctěni mým zpožděním“. Nicméně, i když jsme smíření s tím, že nedokážeme někam přijít včas, respektive to od sebe vlastně i očekáváme, lze v tomto případě hovořit o tzv. sebenaplňující předpovědi. Dle Zaman toto nastává, pokud si člověk ze svých pozdních příchodů vytvoří jakousi součást své osobní značky a vlastně už ani nemá pocit, že by se měl ještě snažit chodit včas. Míní tak, že ostatní lidé jeho pozdní příchody automaticky očekávají.

Prokrastinátoři

Dle psychoterapeutky mohou být někteří opozdilci zároveň i prokrastinátoři. Ti se často zabývají něčím jiným, než tím, co by skutečně dělat měli a odsouvají tak svůj aktuální úkol. Zaman v tomto případě hovoří o určité míře výkonné dysfunkce či míře úzkosti, která ztěžuje přechod z jednoho místa na druhé.

Může za to výchova?

Pokud jsme již jako malí viděli u svých rodičů, jak sami zápasí se svým časovým rozvrhem, mohlo se to promítnout i do našeho dospělého života. Odbornice na time management Carmel Moore však vysvětluje, že pokud nás např. rodiče neustále vyzvedávali pozdě ze školy, může se u nás projevit jak přílišná nedochvilnost, tak naopak i přehnaná dochvilnost.

Vnímání času

Rozdílné vnímání plynutí času, a tedy i ne/schopnost chodit včas, závisí i na tom, jaká je naše osobnost a povahové vlastnosti. V roce 2001 provedl profesor psychologie Jeff Conte studii, v níž rozdělil účastníky na lidi typu A (ambiciózní, soutěživí) a typu B (kreativní, přemýšliví, objevitelští). Požádal je, aby bez hodin posoudili, za jak dlouho uplyne jedna minuta. Lidé typu A měli pocit, že minuta uplynula, když uplynulo zhruba 58 sekund. Účastníci typu B měli pocit, že minuta uplynula po 77 sekundách.

Zdroje: New York Post, BBC