Je čas váš nepřítel? Můžete to změnit. Zastavte se a dopřejte si nicnedělání

Je asi jen málo lidí kolem nás, kteří si stále nestěžují na nedostatek času. „Víš, já bych to udělal, ale musím si hlídat čas,“ „Přišel bych, ale nemám čas,“ „Promiň, ale nemůžu přijít – moc spěchám.“ Podobná prohlášení však často nejsou jednorázovou výmluvou. Někteří je opakují jako mantru.

Někteří lidé žijí ve skutečném teroru času a ve skutečnosti… ho nikdy nemají.

Když máme čas

Nezapomínejme, že neustálý spěch se nakonec podepíše na našem zdraví a psychice. Není to čas, který na nás čeká, ale chronická únava, deprese nebo neuróza. Každý z nás potřebuje chvíle oddechu – na chvíli se zastavit, analyzovat minulý vývoj a přemýšlet o tom budoucím. Před tím není úniku. Když si to uvědomíme, snáze se s časem spřátelíme.

V mnoha případech je oddání se teroru času únikem před problémy, minulostí a obavami. Podvědomě cítíme, že pokud z tohoto šíleného režimu, byť jen na chvíli, vybočíme, naše slabosti nás pohltí. Koneckonců, když máme čas, cítíme a přemýšlíme mnohem více. Obraz toho, kdo jsme a jaký je náš skutečný život, je mnohem jasnější.

Přátelství s časem

Co kdybychom začali mít úplně jiný přístup k času? Možná, že jakmile to začneme vnímat jinak, náš život se změní k nepoznání a my začneme pociťovat blaženou harmonii.

Prvním krokem k ukončení našeho vztahu s „časovým teroristou“ je zamyslet se nad tím, k čemu zběsilé životní tempo, které jsme si osvojili, vlastně slouží. Je těch výhod tolik, že se nemůžeme ani na chvíli zastavit?

Cítíme se skutečně naplněni, když se chytíme do časové pasti a věčného spěchu? Můžeme po dni stráveném honěním a soupeřením s ubíhajícími hodinami s jistotou říci, že jsme šťastní?

Vyhraďte si každý den několik hodin na blaženou nečinnost. Začněte třeba jen čtvrt hodiny denně a postupně prodlužujte vzácné minuty, kdy se vaše mysl může odpoutat od reality a vzlétnout vstříc snům nebo krásným vzpomínkám. Tikající ručičky hodin nás konečně přestanou stresovat.

Zdroj: Papilot