Upřímně: Kdy jste naposledy cítila, že žijete svůj život a ne jen ten pro ostatní?
Ženy mezi třicítkou a padesátkou často zvládají práci, domácnost i péči o děti nebo rodiče. Jsou spolehlivé, všechno drží pohromadě a málokdy si stěžují. Jenže někde mezi poradou v práci a večerním uspáváním se potichu vytratí otázka, co vlastně chtějí ony.
Pocit smyslu a možnost rozhodovat o vlastním životě patří podle psychologů k základům duševní pohody. Když dlouhodobě jednáte hlavně podle toho, co se čeká od vás, tělo i hlava to dřív nebo později spočítají. Chronický stres se neozývá hned, spíš nenápadně. Světová zdravotnická organizace před pár lety oficiálně popsala syndrom vyhoření jako důsledek nezvládnutého pracovního stresu. Neznamená to ale, že se týká jen kanceláře.
Vyhoření málokdy přijde jako rána z čistého nebe. Začíná drobnostmi. Opakovaně přesunete vlastní potřeby na konec seznamu. Řeknete ano, i když uvnitř cítíte jasné ne. A uděláte to znovu.
Proč tak snadno sklouzneme k životu pro druhé
V českém prostředí má role pečující ženy pořád silnou tradici. Data Českého statistického úřadu dlouhodobě ukazují, že ženy tráví víc času neplacenou prací doma než muži. Někdy jde „jen“ o pár hodin týdně navíc, ale ty hodiny se sčítají. A vytváří tlak, který je sotva vidět, přesto je citelný.
Do toho vstupuje i vnitřní nastavení. Takzvané people pleasing – potřeba vyhovět, nezklamat, být tou hodnou. Není to diagnóza, spíš naučený vzorec chování. Hodnota člověka se pak měří tím, kolik toho zvládne pro ostatní. Krátkodobě to funguje. Dlouhodobě se ale může stát, že vlastní přání skoro neslyšíte.
Další roli hraje strach. Obava, že když začnete víc mluvit o sobě a svých potřebách, narušíte rodinný klid. Jenže výzkumy partnerské spokojenosti opakovaně naznačují pravý opak – vztahy bývají pevnější tam, kde jsou hranice jasné a komunikace otevřená. Tichá oběť sice chvíli drží harmonii, ale zevnitř ji pomalu rozleptává.
Specifickou kapitolou je práce. Studie publikované v odborných psychologických časopisech ukazují, že lidé, kteří mají alespoň částečnou kontrolu nad tím, jak si organizují úkoly, prožívají méně stresu a větší spokojenost. Kontrola přitom nemusí znamenat volnost bez pravidel. Spíš možnost rozhodnout, kdy a jak se do úkolu pustím. Pokud tenhle prostor chybí, energie mizí rychleji než bychom čekaly.
Jak poznat, že už nežijete svůj život
Někdy to poznáte podle únavy, která nezmizí ani po víkendu. Ráno vstanete a první myšlenka není zvědavost na nový den, ale seznam povinností. Těšíte se hlavně na moment, kdy budete mít od všech pokoj. A když se vás někdo zeptá, co vám dělá radost – zaskočí vás ticho.
Zkuste si malý experiment. Během týdne si zapisujte všechno, co děláte. U každé položky si pak poznamenejte, jestli ji děláte proto, že chcete, nebo protože „musíte“. Nejde o to zbavit se odpovědnosti, to ani nejde. Jde o poměr. Pokud převažuje druhá možnost, možná je čas něco přenastavit, i kdyby jen o kousek.
Co můžete změnit už tento měsíc
Nemusíte hned obracet život naruby. Začněte drobně. Vyhraďte si čas jen pro sebe a chraňte ho podobně jako pracovní schůzku. Klidně hodinu týdně. Procházka bez telefonu, plavání, knížka, nebo jen sezení v tichu. Možná to bude ze začátku působit zvláštně, skoro sobecky. Není.
Naučit se říkat ne je další krok. A někdy stačí krátké ne, bez dlouhých omluv a vysvětlování. Asertivita neznamená být tvrdá nebo bezohledná. Znamená mluvit jasně a s respektem – k druhým i k sobě. Je to dovednost, která se dá trénovat, i když to občas drhne.
Položte si otázku: Pokud by dalších pět let vypadalo úplně stejně jako teď, byla bych spokojená? Odpověď může být nepříjemná. Možná se jí budete chtít vyhnout. Ale právě tam někde začíná změna. Ne velké gesto, spíš malý konkrétní krok. Udělaný ne pro ostatní, ale konečně pro sebe
Zdroje: who.int, czso.cz, apa.org, sciencedirect.com
