Jak po čtyřicítce pracovat s kritikou vlastního těla v hlavě. Triky, které používají terapeutky i koučky pro ženy

U mnoha žen kolem čtyřicítky se začne objevovat něco, čemu dříve nevěnovaly tolik pozornosti – drobná nespokojenost s tím, jak vypadají nebo jak se cítí. Nejde o nic výjimečného. Tělo se mění, přibývají zkušenosti i povinnosti a s nimi se občas ozývá hlas, který dokáže náladu srazit rychleji, než by si kdo přál.

Psycholožky, které pracují se ženami ve středním věku, popisují podobný scénář: žena si všimne změny, která ji zaskočí. V tu chvíli se ozve kritický hlas, často přísnější, než by byl kdokoli kolem. Jenže to, co zní jako nestranné konstatování, bývá ve skutečnosti starý vzorec, který si člověk nese už od dětství nebo z pracovního prostředí, kde na sebe byl zvyklý tlačit.

Zastavit se a položit si otázku, kde se ten hlas vzal, bývá jeden z prvních kroků ke změně. Mnoho žen pak popíše úlevu – zjistí, že nejde o nepopiratelný fakt, ale o zvyk, který se dá přepsat stejně jako jiné myšlenkové stereotypy.

Proč se kritické myšlenky ozývají častěji

Odbornice upozorňují, že ke změně vnímání těla nepřispívá jen jeho přirozený vývoj, ale i prostředí. Stačí drobná poznámka v rodině, komentář od kolegyň nebo tlak sociálních sítí. I když si to žena neuvědomuje, jednotlivé věty se ukládají do paměti a později se začnou ozývat jako její vlastní.

Právě čtyřicítka bývá obdobím, kdy se tyto mechanismy zvýrazní. Děti mívají větší samostatnost, v práci člověk dosáhne určitého bodu a poprvé má chvíli přemýšlet nad tím, jak se vlastně cítí – nejen tělesně, ale i psychicky. Kritik uvnitř hlavy tak najednou získá víc prostoru.

Co říká věda o tom, jak s kritikou pracovat

V odborných časopisech se v posledních letech objevila řada studií, které ukazují, že tvrdé vnitřní komentáře umí spustit v těle podobnou reakci, jako když člověk zažije stres. Některé ženy popisují únavu, jiné chutě na sladké nebo prostě jen nepříjemné napětí, které nemá na první pohled žádný důvod. Ve skutečnosti za ním ale může stát způsob, jakým samy o sobě přemýšlejí.

Terapeutky proto doporučují pracovat hlavně s jazykem. Nejde o přehnaně pozitivní afirmace, spíš o drobnou úpravu tónu. Ostrou větu je možné nahradit formulací, která nezraňuje, ale zároveň si nic nevymýšlí. Například místo „vypadám strašně“ říct „je vidět, že za sebou mám náročný týden“. Tělo i mysl reagují jinak už na takové drobné posunutí.

Vliv jazyka potvrzují i výzkumy zveřejněné v zahraničních zdravotnických institucích. Ukazuje se, že pokud člověk pravidelně používá negativní slovník, zvyšuje se pravděpodobnost, že začne tělo vnímat kritičtěji. A opačně: nahradí-li žena několik nejtvrdších výrazů umírněnějšími, změní se i její vlastní pohled. Pomalu, ale viditelně.

Tři jednoduché kroky, které lze zařadit do běžného dne

Odbornice nejčastěji radí vyzkoušený tříkrokový postup, který nevyžaduje žádné zvláštní dovednosti. Prvním krokem je všimnout si, kdy se kritická myšlenka objeví. Druhým je na chvíli ji zastavit a pojmenovat – klidně nahlas nebo v duchu. A třetím krokem je nahradit ji větou, která je věcná, ale neútočí.

Není to metoda, která zabere přes noc. Většina žen popisuje, že několik týdnů jen pozoruje, jak často se kritika ozývá. Teprve postupně se mění tón vnitřního hlasu. Nicméně právě tato změna bývá později klíčová – pomáhá ženám přestat měřit svou hodnotu podle jedné fotky nebo momentální únavy.

Terapeutky a koučky zároveň doporučují jeden jednoduchý týdenní rituál: zaznamenat si, co všechno tělo za posledních sedm dní zvládlo. Některé ženy si to napíšou do diáře, jiné si to jen rychle projdou v hlavě. Nejde o motivační fráze, ale o reálné situace – cesta pěšky, zvládnutý náročný den, péče o rodinu. Právě tento způsob věcného připomínání často pomůže víc než složité techniky.

Podle psycholožek je důležité si uvědomit, že tělo ve středním věku není symbolem úbytku, ale zkušenosti. A právě ta bývá nakonec tím, co ženám dodá víc klidu než jakákoli kritika.

Zdroje: psychologytoday.com, ncbi.nlm.nih.gov, apa.org, bbc.com