Neustále odkládáte budík? Vaše osobnost je prý jasná
Budík zazvoní a ještě než se člověk pořádně probere, ruka už šmátrá po tlačítku odložit. Pět minut sklouzne do deseti, někdy do patnácti a ráno startuje lehkým chaosem. Podle psychologů i odborníků na spánek tenhle zvyk nemusí být jen obyčejná lenost, spíš směs biologie, návyků a životního tempa.
Takzvaný snoozing je dnes skoro ranní standard. Data ze spánkových aplikací i chytrých hodinek naznačují, že odklad používá víc než polovina lidí v produktivním věku. Nejde přitom jen o pár minut navíc. Odborníci si všímají, že způsob, jak nakládáme s budíkem, často kopíruje i to, jak zacházíme s časem a povinnostmi obecně.
V osobnostní psychologii se mluví třeba o prokrastinaci. Lidé, kteří mají sklon odkládat nepříjemné úkoly, prý častěji odkládají i vstávání. Není to žádná diagnóza ani ortel nad charakterem, spíš drobný rys, který se může projevit v každodenních maličkostech.
Co o vás vypovídá ranní odklad
Model takzvané velké pětky osobnostních rysů pracuje mimo jiné se svědomitostí. Ta souvisí s plánováním, disciplínou a schopností držet si režim. Studie ukazují, že lidé s vyšší svědomitostí většinou vstávají hned napoprvé. Ti ostatní, kteří bojují s organizací času, mají tendenci budík posouvat dál a dál.
Zároveň ale není fér házet všechny do jednoho pytle. Chronobiologové upozorňují na rozdíly mezi ranními skřivany a nočními sovami. Večerní typ má posunutý cirkadiánní rytmus, tedy vnitřní hodiny, které řídí spánek a bdění. Když musí vstát dřív, než je tělo připravené, sahá po odkladu spíš z nutnosti než z pohodlnosti.
Krátké dospávání a jeho dopad na mozek
Ve chvíli, kdy budík zazvoní, tělo reaguje. Zvedá se hladina kortizolu a organismus se chystá na aktivitu. Pokud si ale dopřejeme další krátký spánek, mozek znovu zapadne do lehké spánkové fáze. A pak je znovu vytržen. Tohle opakování může způsobit větší únavu než kdybychom vstali hned, i když to zní trochu paradoxně.
Americká akademie spánkové medicíny doporučuje nastavit si budík na čas, kdy opravdu chceme vstát. Každé další zazvonění je totiž malý stresový impuls. Mozek chvíli tápe, má ještě spát nebo už fungovat? U citlivějších lidí se to může projevit podrážděností, někdy i horší koncentrací během dopoledne.
Na druhou stranu, novější data z nositelných zařízení ukazují, že krátké, opravdu krátké odložení nemusí být pohroma. Pokud člověk spí dost dlouho a kvalitně, pár minut navíc většinou zásadní škodu nenadělá. Důležitější je celková délka spánku. Dospělí mezi třiceti a padesáti lety by měli spát zhruba sedm až devět hodin denně, i když realita bývá jiná.
Osobnost, stres a pracovní tempo
Ranní zápas s budíkem často odráží i to, co nás čeká během dne. Nepříjemná schůzka, hromada úkolů nebo napjaté vztahy v práci. Mozek někdy oddaluje začátek dne, protože ví, že přijde stres. Psychologové mluví o vyhýbavém chování, problém se tím ale nevyřeší.
Lidé, kteří mají po probuzení jasný plán – krátké protažení, sprchu, klidnou snídani – většinou vstávají snáz. Ráno pak nepůsobí jako skok do chaosu ale jako sled známých kroků. Struktura dne může hrát větší roli než samotné tlačítko odložit.
Má smysl se tlačítka odložit zbavit?
Jedno odložení a pak rychlé vstávání není tragédie. Pokud ale mačkáte snooze třikrát nebo čtyřikrát a nakonec stejně letíte z domu ve stresu, stojí za to něco změnit.
- Nastavte budík na realistický čas a počítejte s malou rezervou.
- Dejte telefon dál od postele, ať musíte opravdu vstát.
- Choďte spát přibližně ve stejnou hodinu, klidně i o víkendu.
Pravidelnost podporuje stabilní cirkadiánní rytmus a tělo si na ni zvykne. Probuzení pak nebývá tak tvrdé. Pokud se ale dlouhodobě budíte vyčerpaní, může jít o spánkový dluh nebo zdravotní potíž, třeba spánkovou apnoi a to už je na místě řešit s lékařem.
Odkládání budíku samo o sobě nikoho nedefinuje. Může však napovědět, jak zacházíme s energií i stresem. Možná někdy pomůže víc upravit večerní režim než hledat dalších pět minut pod peřinou.
Zdroje: sleepfoundation.org, aasm.org, apa.org, ncbi.nlm.nih.gov
