Za to můžeš ty, je to tvá chyba!

Nebýt tebe, tak ten problém nemám! Už vám to někdo řekl? Vždycky existuje něco, na co si můžeme stěžovat. Zejména pak ve dnech bolesti a trápení si člověk hledá něco nebo někoho, koho by mohl za svoje špatné pocity obvinit a ukázat na něj prstem.

Například jste s přítelem nebo manželem a atmosféra postupně houstne. A přichází první připsání viny. Dost si ho nevšímáte. Dáváte přednost dětem. Jste sobec. Neustále po něm něco chcete a on se přitom tak snaží. Nic vám není dost dobré. Kritizuje vás, dělá narážky, vytahuje věci z minulosti nebo se uráží a přestává mluvit úplně. Podobně, jako když dítě nedostalo bonbon.

Každý si nese odpovědnost za své pocity

Často se stává, že když zažijeme v životě bolest nebo nejsou naše potřeby uspokojené a okolí se nechová podle toho, jak chceme, jsme v šoku. Právo na konstantní emoční komfort je ale omylem. Ostatně už starověká filosofie říká, že: „život je utrpení“.

To není příliš optimistická zpráva. Nicméně brát věci tak, jak jsou, je projevem zralosti, projevem odpovědnosti za naše vlastní pocity. V dětinském nastavení hledáme viníka, někoho, na koho bychom mohli svést odpovědnost, že jsme ten den vstali špatnou nohou. Prožívání bolesti totiž často považujeme za osobní selhání, za prohru. Obviňovat druhé, že za něco mohou, je obranou před slabostí unést případné negativní pocity. Ale obviňování Za to můžeš ty, Je to tvoje chyba, nic neřeší ani nepřináší klid a štěstí.

Zralý člověk umí přijmout duševní bolest

Nepříjemné pocity jsou naprosto přirozenou součástí života. Všichni máme špatné dny a místo točení se v kruhu negativních emocí lze tyto skutečnosti jednoduše přijmout. Podívat se na ně, třeba na bolest, pozdravit se s ní, akceptovat ji a nechat ji, ať se staví, a pak ať ve svém tempu pokračuje o dům dál. Místo obviňování ostatních tedy procházíme utrpením a taková zkušenost je právě základem pro rozvinutí soucítění a empatie. Pro schopnost vnímat a porozumět lidem a světu kolem sebe. Což je základem všech mezilidských vztahů: Schopnost projít se v botách toho druhého.

Takovým zralejším přístupem se odkláníme od sebestředného plánu „A co já“ směrem k orientaci na ostatní. Od egocentrického budování si vlastního štěstíčka směrem k rozvinutí soucitu. Možná ten člověk, kterého jsme obvinili za svou bolest, se sám trápí a místo míření kritickým prstem potřebuje naopak pomoct. Obviňování lze překlopit v pochopení.

Zní to až příliš masochisticky? Není to o tom, žít pro ostatní do roztrhání těla. Jen jim porozumět na základě vlastních odžitých utrpení. Podle jedné linie buddhismu se bojovník nebojí utrpení, ale je natolik silný, že ho přijme a ustojí.

Zdroj: Redakce – autorský text, learning-mind.com, psychcentral.com