Na obrazovky míří repríza seriálu, který kdysi zastavil ulice. Fanoušci už teď řeší, kdo byla nejlepší postava

Televizní program znovu otevírá Nemocnici na kraji města. Seriál, který v druhé polovině sedmdesátých let dokázal téměř zastavit běžný večerní život, se vrací na obrazovky a s ním i staré – a možná nikdy nedořešené – otázky. Kdo byl vlastně nejvýraznější postavou?

Když Československá televize uvedla první díl v roce 1977, sledovanost podle archivů sahala až k osmdesáti procentům domácností. To číslo dnes zní skoro neuvěřitelně. Lidé tehdy plánovali večer podle vysílání, ulice se vyprazdňovaly a telefony zůstávaly zticha.

Scenárista Jaroslav Dietl a režisér Jaroslav Dudek vsadili na prostředí nemocnice, ale hlavně na vztahy mezi lidmi. Nešlo jen o operace a diagnózy. Šlo o charaktery, jejich chyby, ticho na chodbách i napětí v ordinaci. Tvůrci si navíc přizvali lékaře jako odborné poradce, aby zákroky nepůsobily směšně nebo přehnaně. Právě tahle civilnost, místy až strohost, seriálu pomohla přežít desítky let.

Proč fungoval tehdy – a proč obstojí i dnes

Nemocnice nestála na překotných zvratech. Spíš na lidech. Primář Sova, kterého ztvárnil Ladislav Chudík, představoval autoritu, klid a řád. Doktor Blažej v podání Josefa Abrháma byl jiný – sebejistý, okouzlující, ale ne bez chyb. A právě ty chyby ho dělaly uvěřitelným.

Divák sledoval nejen lékařské případy, ale i střety mezi povinností a osobním životem. Mezi tím, co je správné a co je pohodlné. Podle údajů České televize patří reprízy dlouhodobě k nejsledovanějším archivním pořadům, což je u seriálu starého téměř půl století trochu paradox.

Na databázi ČSFD si seriál drží hodnocení přesahující 80 procent. Na projekt z roku 1977 víc než solidní výsledek. Možná to ukazuje, že dobře napsaná postava má větší výdrž než efektní kamera a hlasitý soundtrack.

Kdo byla nejlepší postava? Otázka, na kterou není shoda

Na sociálních sítích se znovu objevují ankety. Sova, Blažej nebo sestřička Ina? Každý má svého favorita a málokdo ustoupí. Sova je pro mnohé symbolem zkušenosti a morální pevnosti. Blažej zosobňuje energii a lidskost, i když občas klopýtne. Ina pak připomíná, že nemocnice nestojí jen na lékařích, ale i na každodenní práci sester.

Televizní publicista Milan Kruml už dříve v Českém rozhlase poznamenal, že Dietlovy dialogy nikdy nebyly černobílé. Postavy nejsou ani svaté, ani zavrženíhodné. A právě tahle vrstevnatost drží seriál nad vodou i dnes, kdy si divák může během večera přepnout na desítky novinek.

Zajímavé je, že si cestu k seriálu hledají i lidé kolem třiceti nebo čtyřiceti let. Často prý díky rodičům, ale nejen kvůli nostalgii. Spíš z obyčejné zvědavosti. A možná i proto, že příběh funguje bez digitálních triků a okázalých efektů.

Medicínská realita bez příkras

Seriál se nebál témat, která tehdy nebyla běžná. Odpovědnost lékaře za chybu. Tlak vedení nemocnice. A také vyhoření – dnes často skloňované slovo, tehdy téměř nepoužívané. Dlouhodobé vyčerpání z práce a stresu, který se hromadí, aniž by si toho člověk všiml.

Tvůrci neuhýbali ani před etickými otázkami. Má lékař říct pacientovi celou pravdu, i když je krutá? A kde je hranice mezi kariérou a rodinou. Tyhle pochybnosti řešily postavy před lety, řeší je zdravotníci i dnes – jen v jiných kulisách.

Repríza proto nepůsobí jako zaprášený exponát z televizního archivu. Spíš jako připomínka, že silný příběh si vystačí s dobrým scénářem a herci, kteří své roli věří. Někdy není potřeba víc.

Co si z návratu odnést

Spor o nejlepší postavu zřejmě nikdy neskončí. A možná je to tak správně. Kdyby existoval jediný jasný hrdina, seriál by dávno zestárnul a zapadl. Takhle nabízí pestrou galerii charakterů, ve kterých se dá najít kus sebe sama.

Pro dnešního diváka může být návrat k Nemocnici i malým cvičením v trpělivosti. Nedat si pět dílů za večer, ale nechat děj plynout pomaleji. V klidu. Možná právě v tom spočívá kouzlo seriálu, který kdysi dokázal vylidnit ulice a teď znovu přitahuje pozornost obrazovek

Zdroje: ceskatelevize.cz, csfd.cz, rozhlas.cz, filmovyprehled.cz