Než vyhodíte staré fotoalbum, podívejte se na zadní stranu fotek. Tato razítka znamenají vysokou cenu
Staré fotografie často končí v koši aniž by se nad nimi člověk nějak víc zamyslel. Přitom právě zadní strany snímků někdy skrývají detaily, které z obyčejného alba udělají docela zajímavý sběratelský kousek. Razítka, poznámky nebo i samotný papír můžou hodnotu dost ovlivnit.
Na první pohled jde jen o portréty nebo běžné momentky z výletu. Jenže když fotku otočíte, objeví se název ateliéru, adresa, někdy i zvláštní označení papíru. A právě tohle dnes sběratele zajímá možná víc než samotný motiv. Hodnota snímku totiž nestojí jen na tom kdo je na něm, ale taky kde a jak vznikl.
Razítko fotografa jako podpis i důkaz původu
Fotografické ateliéry v 19. a na začátku 20. století svoje práce běžně označovaly razítkem nebo tiskem. Obvykle tam bývalo jméno fotografa, město a někdy i zmínky o oceněních. Fungovalo to vlastně podobně jako podpis u obrazu i když ne vždy úplně přesně.
Třeba snímky s označením známých pražských ateliérů jako Langhans nebo Atelier Jan Fiedler dnes můžou mít vyšší cenu. Je to hlavně tím že tyto podniky měly dobrou pověst a jejich tvorba je dnes dohledatelná v archivech, což hraje roli.
Typ fotografického papíru napoví víc než by se zdálo
Zadní strana fotografie často nese i název výrobce papíru. Označení jako Kodak Velox nebo Agfa Brovira nejsou jen technické detaily jak by se mohlo zdát. Pomáhají určit období vzniku protože každý typ papíru se vyráběl jen určitou dobu.
Sběratelé sledují i strukturu povrchu a zpracování. Lesklý papír působí jinak než matný a někdy to hraje roli víc než samotný motiv. Starší fotografie bývaly často nalepené na silnějším kartonu, což byl běžný standard třeba u formátu carte de visite. To jsou malé portréty které byly hodně rozšířené hlavně v druhé polovině 19 století.
Ruční popisky a věnování mají svoji váhu
Kromě razítek jsou důležité i ručně psané poznámky. Datum, jméno nebo krátké věnování dodá snímku kontext který by jinak chyběl. Pro sběratele je cenné když lze přesně říct kdo je na fotografii a kdy asi vznikla i když to není vždy stoprocentní.
Někdy může jít o jediný dochovaný doklad o konkrétní osobě nebo události. Historici často upozorňují že právě tyto drobnosti pomáhají skládat obraz každodenního života v minulosti. Fotografie tak není jen obrázek ale i dokument i když nenápadný.
Kdy dává smysl nechat fotografii ocenit
Ne každá stará fotka má vysokou cenu, to je potřeba říct narovinu. Jsou ale případy kdy se vyplatí obrátit se na odborníka. Typicky jde o snímky s jasným razítkem známého ateliéru, zvláštním formátem nebo zachycující něco historicky zajímavého.
- fotografie vzniklé před rokem 1918
- snímky kde lze určit autora
- netradiční techniky například albuminový tisk
Albuminový tisk je starší metoda při které se používal vaječný bílek k fixaci obrazu. Dnes je to ceněná technika typická pro 19 století, i když laik to na první pohled nepozná.
Než tedy staré album vyhodíte nebo někam odložíte, zkuste se na zadní strany podívat trochu pečlivěji. Možná držíte kus historie který má nejen osobní hodnotu ale i docela překvapivou cenu.
Zdroje: britannica.com, metmuseum.org, nationalarchives.gov.uk, sbirky.ngprague.cz
