Dobrý rodič není dokonalý, ale umí opravit své chyby
Nebojte se dělat chyby. Určitě nějaké uděláte, ale dítě je přijme, pokud jste k němu otevření a upřímní. Vy i vaše dítě si v sobě nesete zdroj být dobrým rodičem i dobrým potomkem. A to vám pomůže eliminovat řadu pochybení.
Víra, že v každém z nás je přirozené dobro, pomůže rodičům eliminovat ve výchově sankce typu „nesmíš ven“, „jsi bez kapesného“, kritiku „nic z tebe nebude“, „jsi líný/á“ a další tresty, zákazy a vydíraní. Když jsou děti malé, tak to v nich buduje akorát strach a nedůvěru k dospělým, ve věku pubertálním už je to stejně marné.
Představte si, že by vás váš šéf, nejlepší přítel nebo partner o něco požádal, vy byste mu nevyhověli a on by na vaše ne reagoval slovy: „Máš problém s nasloucháním. Na týden ti seberu iPad.“
Všichni si v sobě neseme základní dobro
„Mým hlavním poselstvím je, že jak rodiče, tak děti jsou vnitřně dobří, což znamená, že vždy dělají to nejlepší, co mohou, se zdroji, které mají v danou chvíli k dispozici,“ je hlavní myšlena doktorky Kennedyové obsažená v rozhovoru pro CNN. To, že na děti občas křičíme, neznamená, že jsme mizerné matky nebo špatní otcové, ale máme třeba těžký den. Což nás nezbavuje odpovědnosti za své chování, ale zároveň každý má právo na chyby, pokud si je přizná.
Pokud na své dítě vyjedeme a pak o tom nemluvíme, protože se stydíme sami před sebou, drobná chyba nabývá větších rozměrů. Je to konec kapitoly a dítě se cítí vyděšené a osamělé. Začne obviňovat samo sebe, že je špatné, brání se tak tomu, že by lidé, na kterých je závislé, mohli být ti zlí.
Není nic jednoduššího a zároveň nejtěžšího než kapitolu uzavřít. To je odpovědnost rodiče. Říct dítěti, že jste měli například špatný den, jste unavení a neovládli se. Nápravná práce nám dává možnost napsat jiný konec příběhu. Místo toho, aby konflikt končil hrozbou, strachem, osamělostí, sebeobviňováním a pochybnostmi o sobě samém, můžeme přidat soucit a spojení tím, že řekneme:
„To bylo asi děsivé. Nikdy to není tvoje chyba, když křičím. Měl/a jsem těžký den a opravdu pracuji na tom, abych zvládal/a své pocity. Vždycky je to tak. Když to uděláme, změníme způsob, jakým původní vzpomínka v dítěti žije,“ vysvětluje Kennedyová.
Rodičovské strachy přenášené na děti
Mnoho rodičů má obavu, že když povolí otěže a ustoupí ze své autoritativní výchovy, začnou toho děti využívat, nebudou mít povědomí o hranicích a nebudou brát ohledy na ostatní. Dítě s rodičem sice spolupracuje, ale jen ze strachu. Tak se strach z rodičů přenáší na děti. Čeho se bojíme? Opravdu bude mé dítě nosit plíny celý život? Opravdu se nenaučí číst a počítat? Nikdy nebude zdravit? Nikdy se nebude chovat slušně? Naše myšlenky a strachy nemusí odrážet realitu.
V knize Vychováme děti a rosteme s nimi od Naomi Aldortové klade autorka otázku: „Čeho se bojím?“ Možná je to něco k zamyšlení, ale ne veličina, na základě které je hned nutné jednat. Rodiče se nejvíce bojí toho, že děti budou jejich „dobroty“ zneužívat. Opravdu? Zatím je to jen vaše myšlenka, strach. Je možné to zpochybnit, že by to tak nemuselo být?
Mezi strachy patří i obava dávat lásku. Aby děti nebyly rozmazlené, nebudou s námi například spát v posteli. Pokud se bojíte dávat lásku, dítě může být zoufalé a pak zlobí. Také se bojí, jako jeho rodič. To, co vede dítě k agresi, je obava, že není rodičem přijato. Takové, jaké je, bez výhrad, kritiky.
Dítě potřebuje bezpodmínečnou lásku víc, než jakékoliv materiální statky. Pocit, že ho rodič vnímá a miluje takové, jaké je a nesnaží se ho změnit. Ano, rodič ho vychovává, nastavuje hranice, ale nemění ho.
Vřelý vztah
Pokud chceme mít s dítětem vřelý vztah, kde bude láska i respekt ( tzv. laskavě-autoritativní rodičovství), a pokud chceme, aby naše děti měly místo obav a sebeobviňování zdravé sebevědomí, potřebují vidět, že je uznáváme jako dobré děti, které to mají těžké. Jako my jsme dobří rodiče, kteří to mají někdy složité. Pomáhá to pochopit příčiny chování vašeho dítěte. Pokud vás dítě nazve nejhorší mámou na světě, zastavte se, nadechněte se a zajímejte se o to, jakou potřebu se vaše dítě vlastně snaží vyjádřit. Asi je frustrované, agresivní. Co mu chybí, co by potřebovalo?
Nastavení hranic
Nebojte se poskytnout jasné vedení. Mnoho rodičů dokáže obklopit děti bezpodmínečnou láskou, ale jejich strachem je nastavit hranice. Děti lépe cítí lásku, pokud se mohou spolehnout na vedení rodičů. Určíme-li jasné mantinely, na které se dítě může spolehnout, opře se o ně a má větší svobodu zkoumat a růst. Sdělte dítěti jasná pravidla vašeho soužití, aby nemuselo plýtvat energií na to, co se bude dít. Místo toho se pak může plně radovat ze života. Dítě by mělo jasně vědět, kde končí a začíná svoboda jednotlivých členů rodiny, na koho se obrátit, když mu není dobře, kdo v rodině rozhoduje.
Například, když skončí vymezený čas u televize nebo počítače, vaše dítě bude pravděpodobně protestovat. Je to v rozporu s tím, co chce. Jedním z úkolů rodiče je dělat rozhodnutí, o kterých si myslí, že jsou pro děti dobré, i když se dcera nebo syn naštve. Doktorka Kennedyová, která má sama tři děti, by to řešila následujícím způsobem: „I pro mě je těžké se přestat dívat, ale pokud to nevypneš, udělám to já. Máš právo být naštvaný.“ V podstatě tím říkáte: „Moje rozhodnutí nediktují tvé pocity. A tvoje pocity nediktují mé rozhodnutí.“
Nezapomeňte však, že jediná důslednost, kterou děti opravdu potřebují, je důsledná láska.
Moje dítě neposlouchá
Co ve skutečnosti myslíme slovy „moje dítě neposlouchá“, je „moje dítě nevyhovuje mým požadavkům“. To je znamení, že našemu vztahu chybí propojení – zásoba pozitivních pocitů, které jsme si mezi sebou vybudovali a ze kterých můžeme čerpat během bojů. Až se příště ocitnete s dítětem v takové slepé uličce, zeptejte se sami sebe: ‚Mám své dítě rád/a? Cítím se s ním sblížen/a? Nebo si všimnu, že v danou chvíli své dítě opravdu nemám rád/a, že se na ně dívám tak trochu jako na nepřítele? Žádná produktivní strategie nikdy nevycházela z rámce „já proti mému dítěti“. Prvním cílem je vždy posunout perspektivu na „jsem to já a mé dítě na stejné straně proti našemu problému“. Z tohoto přístupu vychází vše dobré.
Zdroj: Redakce, CNN, publikace Vychováme děti a rosteme s nimi: Naomi Aldortová