Mít, nebo nemít dítě je velké rozhodnutí. Tak proč se o tom tak málo mluví?

Než jsem otěhotněla, ptala jsem se lidí, jak věděli, že chtějí mít děti. Byl to bleskový okamžik, nebo touha rostla a rostla, až byla příliš velká na to, aby se dala ignorovat? Odpovědi, které jsem dostala, byly samozřejmě různé jako lidé sami.

Někteří věděli už od dětství, že chtějí mít děti, mezitím co jiní byli například ovlivněni životními událostmi: například smrt rodičů. U žen se pak objevovaly takzvané biologické hodiny. Ani ne tak touha po dítěti, ale vědomí, že čas se může krátit. Mnohé z těchto žen vyjadřovaly vinu za to, že necítily „touhu“ mít dítě tak velkou, jako většina matek, které děti chtěli, píše magazín Theguardian.

Mé vlastní pocity zdaleka nebyly jednoduché. Existovalo tolik racionálních důvodů, proč se nestát rodičem. Celý život jsem přemýšlela, jestli děti mít nebo nemít. A pak přišla chvíle, kdy jsem věděla, že se chci stát matkou a že děti mít chci a ke svému životu je potřebuji.

Stále se neví, zda je touha po rodičovství dána povahou, nebo výchovou, a pravděpodobně k tomu přispívá jak biologie, tak kultura. Společenský tlak může být obrovský. Ráda bych si myslela, že jsem vůči němu byla imunní, i když roky předtím jsem měla pocit, že každý, koho znám, má dítě, kromě mě. Seděla jsem stranou, chtěla jsem ho, ale váhala jsem.

Váhat je samozřejmě výhoda, kterou v dnešní době máme. Před příchodem antikoncepce se rodičovství vůbec nedalo označit za rozhodnutí.

Osobně jsem nikdy nežila v přesvědčení, že mateřství je osud. Věděla jsem, že existuje mnoho druhů života, které člověk může prožít, a také to, že mohu mít k dětem vztah i jinak: jako teta, kmotra, kamarádka. Mám pocit, že je stále tabu, když se mluví o tom, že jsem měla zcela racionální pochybnosti o tom, zda se stát rodičem.

Připadá mi, že potřebujeme otevřenější rozhovory o rozhodovacím procesu a lepší způsoby podpory lidí, kteří jsou uprostřed něj. Jsme obklopeni panikou ohledně porodnosti – poprvé v historii nemá polovina žen dítě do svých 30 let, ale zdá se, že se stále málo zkoumá skutečnost, že mnoho zemí je pro to mít dítě a stát se rodičem něčím, co by se dalo nazvat nepřátelským prostředím.

Existuje mnoho důvodů – ekonomických, vzdělanostních, environmentálních – proč člověk odkládá rodičovství, a moje generace a ti mladší čelí nebývalým obtížím. Navíc existují důkazy, které naznačují, že ženy jsou šťastnější bez dětí a manžela. Když o tom v roce 2019 mluvil jeden odborník na štěstí, lidé se rozzuřili, ale faktem zůstává, že sexistická rovnováha domácí práce činí spoustu žen nešťastnými, a kdo jim může vyčítat, že si zvolily jinou cestu?

Stejně jako u všeho, co souvisí s rodičovstvím, bychom mohli méně soudit a více naslouchat.

Jsou ženy, které se necítí na to být matkou a společnost tyto lidi občas soudí jako lidi sobecké a zahleděné sami do sebe. Neměli bychom tyto ženy soudit tak přísně. Ne každá žena má podmínky pro to být matkou, a než aby tyto ženy potom chodily na potrat nebo dávali dítě k adopci, jsem zastáncem názoru „děti radši nemít.“ Bohužel tlak společnosti je občas obrovský, a tak přesto, že některé ženy děti nechtějí, nakonec v konečném důsledku je mají, „aby vyhověli.“

Otázka je: „Opravdu je to takto správné?“ Každý si na tuto otázku může odpovědět sám.

Zdroj: Theguardian