Kdo najde po dědovi kovovou krabičku od bonbonů, neměl by ji minout. Často v ní zůstaly poklady
Na první pohled obyčejná plechová krabička od bonbonů působí bezcenně. Jenže právě v takových dózách si lidé dřív schovávali věci, které pro ně měly cenu – finanční i čistě osobní. Když při úklidu půdy nebo staré komody na nějakou narazíte, nevyhazujte ji dřív, než ji otevřete.
Kov byl odolný, víčko dobře těsnilo a dovnitř se nedostala ani vlhkost, ani moli. Proto se z krabiček stala nenápadná domácí „trezorová“ varianta. Generace, které prošly válkou a pak měnovou reformou v roce 1953, si na jistotu moc nepotrpěly – spíš na opatrnost. Mít úspory doma, po ruce, dávalo větší smysl než věřit institucím.
Podle údajů České národní banky nebyl bankovní účet ještě v první polovině 20. století samozřejmostí. Masově se bankovní služby rozšířily až po roce 1989. Do té doby si spousta rodin ukládala hotovost prostě do šuplíku. Nebo právě do plechové dózy od sladkostí.
Psychologové tomu říkají efekt fyzické kontroly – člověk má větší klid, když si může na své úspory doslova sáhnout. A kdo zažil konfiskace majetku nebo noc, kdy se peníze změnily v bezcenné papíry, ten si důvěru budoval jen těžko. Nedůvěra byla vlastně pochopitelná.
Co se v krabičkách nachází nejčastěji
Obsah bývá překvapivý. Někdy pár drobných, jindy věci, které dnes mají hodnotu v řádu tisíců korun. Numismatici potvrzují, že častým nálezem jsou prvorepublikové mince nebo bankovky. U stříbrných mincí rozhoduje ročník i zachovalost, a také náklad – tedy kolik kusů se tehdy vyrazilo.
Objevují se i zlaté šperky. Snubní prsteny, drobné medailonky, řetízky. U zlata není podstatná jen historie předmětu, ale i ryzost. Označení 585 nebo 750 napoví, kolik čistého kovu slitina obsahuje. Čím vyšší číslo, tím víc zlata – i když samozřejmě záleží i na stavu.
Narazit se dá také na další věci:
- vkladní knížky dnes už neexistujících bank
- válečné obligace a staré spořicí známky
- rodinné fotografie, dopisy nebo dokumenty
Právě cenné papíry a historické listiny mohou mít sběratelskou cenu, přestože už dávno neplatí. Odborníci z Národního muzea opakovaně upozorňují, že hodnota podobných dokumentů roste s jejich zachovalostí – a někdy i s příběhem, který se k nim váže. Bez něj je to jen papír, s ním kus historie.
Na co si dát pozor a kdy volat odborníka
Když na takový poklad narazíte, opatrnost je na místě. Staré bankovky bývají křehké a lámavé, papír po letech ztrácí pevnost. Restaurátoři radí nemanipulovat s nimi vlhkýma rukama a nevystavovat je prudkému světlu – mohlo by dojít k poškození, které už nepůjde vrátit zpět.
U mincí platí jednoduché pravidlo: nečistit. I když to svádí. Neodborné leštění dokáže cenu srazit víc, než by člověk čekal. Patina je pro sběratele často důkazem stáří, ne vadou.
Máte-li podezření, že jde o cennější kus obraťte se na certifikovaného numismatika nebo renomovanou aukční síň. Ti posoudí pravost, stav i přibližnou tržní cenu. U zlatých předmětů lze orientačně vycházet z aktuální ceny kovu, kterou pravidelně zveřejňuje Česká národní banka, ale to je jen základní vodítko.
Někdy má nález hodnotu hlavně pro rodinu. Jindy může jít o finanční rezervu, o které nikdo netušil. A občas obojí zároveň – což se nestává zas tak málo.
Zdroje: cnb.cz, nm.cz, penize.cz, ceskenoviny.cz
