Snacha a tchýně… Proč to často skřípe a jak to změnit?

Tchyně nebo tchán? Psychoterapeutka Marga Bielesch odhaluje, proč dochází k tak častým konfliktům a co můžete udělat pro to, abyste měli dobrý vztah s rodiči svého partnera.

Když se Jane Fonda v roce 2005 vžila do role zlé tchyně ve filmu „Příšera v zákoně“, stal se film z nějakého důvodu filmovým hitem, uvádí magazín Elternleben.

Koneckonců není neobvyklé, že dochází ke konfliktům s tchyní. Ale proč vlastně? Je zde opravdu tak velký potenciál pro konflikt, nebo je to spíše klišé, že vztah s tchyní je často komplikovaný a stává se tak jakýmsi sebenaplňujícím se proroctvím?

Proč vznikají problémy mezi snachou a tchýní?
Nikdo nezná své dítě tak dobře jako rodiče – obvykle především matky, které v prvních týdnech a měsících tráví s novorozencem většinu času. Z batolat se stávají děti v mateřské škole. Školáci. Dospělí. A většina rodičů – zejména matek – stále hodně přemýšlí o tom, co by jejich miláčkovi udělalo dobře a co by mohl potřebovat, aby byl šťastný.

Často i tehdy, když dítě právě oslavilo 34. narozeniny, odstěhovalo se před 15 lety, pracuje už více než deset let a má vlastní dítě…
Tchyně jsou tedy v první řadě také jen matky, které chtějí pro své dítě „jen to nejlepší“. V naprosté většině případů však již matky nejsou hlavními pečovatelkami a jedinými osobami, kdo svého syna dobře znají. Syn, který dospěl, může mít několik vzorců chování a představ o životě, o kterých matka již nemá tolik informací. A možná si také vybral partnerku, která je úplně jiná než maminka. A tato partnerka má sama smysl pro to, co jí v životě dělá dobře a co ne. A pravděpodobně také dobře zná svého manžela.
To je často důvodem, proč je ve vzduchu cítit soutěživost a napětí.

Proč se toto napětí často stupňuje, když jsou nablízku vnoučata?
Jakmile se dočkáme vnoučat, chtějí tchyně opět zapojit své životní a rodičovské zkušenosti. Stále chtějí pro svého syna – a jistě i pro jeho děti, tedy vnoučata – „jen to nejlepší“. Tato vnoučata jsou však nyní (také – nebo především) dětmi snachy. A „to nejlepší“ pro tchyni není automaticky „to nejlepší“ pro snachu a její děti.

Matky (a samozřejmě i otcové) malých dětí jsou obzvláště citlivé na to, jak se k jejich potomkům chovají ostatní lidé. Představy o vhodné interakci s dětmi, které měla naše tchyně před třiceti lety a možná je má i dnes, se mohou od těch našich značně lišit. Může dojít ke střetu světů. Když mladé matky dostávají nevyžádané rady od svých tchyní nebo musí poslouchat připomínky k tomu, jak se chovají ke svým dětem nebo k jejich rodinným rituálům (bez ohledu na to, jak „dobře míněné“ mohou být), není vždy snadné zůstat „v klidu“. Proti sobě prostě stojí dvě generace lvích matek.

Budování pevného vztahu s tchyní – je to možné?
Měli bychom se snažit aktivovat všechny postoje a chování, které jsou pro nás užitečné například v zaměstnání, tedy v konstelacích, kde si často nemůžeme vybírat lidi, se kterými chceme mít hodně společného.

To znamená, pokud je to možné, nechte druhou osobu takovou, jaká je. Snažte se být tolerantní a vděční. Znovu a znovu se zhluboka nadechněte a raději si „dejte malé kolečko“, než se situace vyhrotí.

Samozřejmě je také užitečné, když se manželé shodnou na tom, jak „brát“ příslušnou matku či tchyni, tj. když se oba znovu a znovu – pokud možno s notnou dávkou humoru – dohodnou na tom, jak klasifikovat připomínky a rady tchyně.

Párová terapeutka však za celou problematikou vidí také trochu klišé: „Vždycky říkám, že své vztahy si utváříte sami. Tchyně se může chovat jen tak urážlivě, jak jí to vy sami dovolíte. Někde to máme trochu pod kontrolou sami.“

Zdroj: Elternleben.de