Exkluzivně: Tomáš Lukavec o podnikání, životě i knihách

Tomáš Lukavec, uznávaný spisovatel, který vydal hned několik knih a bestseller, vášnivý cestovatel a tvůrce z kanálu Zákony Bohatství, exkluzivně pro Čas pro ženy promluvil o svém životě, úspěšném podnikání, i o zážitcích z jiných zemí.

Pohyboval jste se v marketingu. Co Vás k tomu vedlo?

K marketingu jsem se dostal jako slepý k houslím. Když jsem studoval na fakultě v Praze, dělal jsem ve třetím ročníku bakalářskou práci. Hodně jsem směřoval do psychologie, a dalších věd. Práci jsem neustále přepisoval, protože nesplňovala požadavky profesora. Pak jsem se rozhodl, že ji zveřejním. Ukázalo se, že to lidi zajímá. Hodně se toho chytli, začali to sdílet, a všimli si jí i živnostníci a podnikatelé. Ti pak chtěli další a další obsah, vznikly brandingy, a lidé mi začali psát o konzultace. Nejsem vystudovaný markeťák, a tak jsem se učil za pochodu. Lidé mi psali své příběhy, měli rádi můj pohled na věc, a dělali to, co jsem jim poradil. A tak vznikla marketingová agentura, kde jsem poskládal tým lidí, kteří se v oboru pohybují léta.

Jste mladý, a přesto velmi úspěšný podnikatel. Když se ohlédnete zpět, šel byste stejnou cestou? Nebo byste si vybral jiný obor? A jaká profese by Vás bavila?

Před třemi roky jsem agenturu rozpustil. Asi jsem vyhořel, svou nespokojenost jsem přelepoval alkoholem, a řídil jsem život k cíli, který mě nenaplňoval. Dělával jsem kampaně do večera, a pak jsem zjistil, že to není ono. Ráno jsem přišel do kanceláře a řekl jsem kolegům, že končíme. Pak jsem vzal batoh a chodil jsem po Evropě, vrátila se mi chuť k psaní, vydal jsem dvě knihy, a začal jsem psát povídky. Asi už to není podnikání, ale cesta umění, spisovatelství, blogera. Kdybych si měl vybrat zaměstnání, chtěl bych něco, kde se tvoří. Ani by mi nezáleželo tolik na platu, jako na zaměstnavateli, kolektivu, a na tom, zda by mě práce bavila, zda něco přináší mně, nebo lidem. Obdivuji lidi, kteří pracují 8 hodin denně. Já bych to nezvládl. Ale závidím jim, že když přijdou domů, vypnou. Jako spisovatel dělám někdy i 12 hodin denně, jindy zase vůbec. Každopádně bych život řídil tak, abych nemusel být závislý na penězích.

Pracujete teď na nějakém novém projektu, nebo na další knize? Případně, prozradíte nám, o čem bude?

Vydal jsem 5 knih, příští rok chci vydat Iluze jistoty, kde budou i věci, které byly cenzurované. Pak navazuji na Návrat do neznáma, chci vydat pokračování. Proto pojedu do Indie, kde chci studovat různé mytologie, a následně do Asie.

Jste autor hned několika knih, přičemž některé z nich jsou bestsellery. Kde čerpáte inspiraci pro psaní dalších knih? A co Vás inspirovalo k napsání té poslední?

Inspiraci mám hlavně z příběhů od reálných lidí, z příběhů života, a z různých událostí. Moje knihy jsou ilustrací toho, co zrovna prožívám. Například Návrat do neznáma je z Kambodži. Zajímalo mě v co lidé věřili. Narazil jsem na jeden kult z vyprávění, který mě zaujal svým přístupem jak šířit dobro. To mě motivovalo psát. Návrat do neznáma může mít přínos pro každého z nás, je to jeho poslání. Jde o to, že nemusíte mít respekt veřejnosti, někdy stačí jen jedna laskavost, jeden dobrý skutek, a může to být víc, než hlásat něco do mikrofonu.

Proč jste začal se psaním knih? Inspiroval Vás někdo, nebo máte nějakého oblíbeného autora? 

Vyrůstal jsem na vesnici. Moje babička z města milovala příběhy, ráda četla knihy. Měla starý psací stroj, a jako kluk jsem pro ni psal příběhy. Jedna stránka mi zabrala i půl dne. A když pak přišla z práce, nebo když byla smutná, četl jsem jí své příběhy. Dělalo jí to radost a mě to bavilo.

Na YouTube Vás mohou lidé znát z kanálu Zákony bohatství. Zde motivujete a inspirujete tisíce lidí. Proč jste se rozhodl natáčet videa na YouTube?

Vysílal jsem na Facebooku, kde jsem vedl rozhovory, a často jsem dostával bany. Kolikrát v debatě Facebook nalezl něco, co se mu nelíbilo. I když osobnosti, které jsem si zval, vystupovaly i v televizi. Po čtvrtém banu už mě to štvalo. Kanál na YouTube jsem měl od roku 2017, tak jsem tam přidával videa z Facebooku. Přišel jsem na to, že YouTube je přívětivější, lépe se tam komunikuje s komunitou, a lidé se tam konkrétními tématy zabývají. Přátelé mi s tím pomohli a já se zdokonaloval. Dodnes dělám rozhovory s těmi, které diváci vyberou. Já pak rozhovor spíše moderuji, dávám divákům prostor pro otázky, můžou téma rozšířit, a nebo sami debatovat. Pokud ty rozhovory mám dělat, chci, aby byly otevřené, aby se lidé naučili vnímat a respektovat jiné názory.

Jak Vaše knihy, tak i videa na YouTube jsou pro mnoho lidí motivací. Mají být tak trochu Vaším poselstvím?

Jsem otevřený tomu, že třeba za dva roky můžu vše vidět jinak. Co se rozhovorů týče, v tom musí každý najít poselství sám. Každý se máme co učit, i od těch, kteří nás štvou. Přál bych si, aby to každý viděl otevřeně.

Máte v životě nějaký konkrétní cíl, kterého byste chtěl dosáhnout?

V porovnání s tím, co jsem měl, když jsem měl firmu, je cílů pramálo. Chtěl bych vydat třeba další knihy, ale spíše to k tomu směřuje samo. Nechávám to plynout. Co jsem zažil bod zlomu, mi dělá největší radost to, že mám čas. Nemusím se nikomu zpovídat, ptát se, kdy můžu jet na dovolenou, nebo se prosit o pauzu na oběd. Můžu dělat co chci, a když nechci, nedělám nic. Má babička říkala, že to nejcennější, co máme, je čas. Kdyby mi před pár lety někdo řekl, že mám pár dní života, začal bych zmatkovat. Dnes bych to neprožíval. Dělám s časem co chci, užívám si svobodu. Ale chtěl bych šířit další laskavost, prohlubovat mezilidské vztahy, i když mají lidé odlišné názory. Přispívat k tomu a sám být příkladem.

Navštívil jste spoustu zemí. Kam byste se chtěl ještě podívat? Která země Vás nejvíce nadchla, a proč?

Asi Nepál, protože jsem se tam hodně střetl s vlastním egem. První týdny jsem vše hodnotil v porovnání s Evropou. Je to země chudá, lidé jinak komunikují, mají jiné zvyklosti. V porovnání s námi je tam špína, bordel a chaos. Po dvou týdnech mi jeden mnich řekl, ať zavřu oči. Mně došlo, jak jsem povrchní, a pak byl pro mě Nepál rajskou zahradou. Vše jsem začal chápat jinak, byl to zlomový moment. Taky se rád vracím na ostrovy. Jsem ostrovní typ, mám je rád, je to taková uzavřená planeta. Líbilo se mi například v Thajsku, na ostrově Koh Tao. Cítím se tam dobře, vždy si říkám, že tam vydržím i rok, ale nikdy tam nevydržím. Jakmile mi začne chybět náš český chleba, začnu vzpomínat na naše hory, lidi, na naší zimu. A pak se chci vrátit. Volá mě to zpět, máme krásnou zemi, krásná města, jsme krásní lidé, a tak se rád vracím.

Existuje podle Vás země, která by pro naši zem mohla být inspirací?

Naše země může být inspirací pro nás všechny. Ještě jsem tu neviděl tolik věcí, nečetl tolik našich autorů, a neslyšel tolik českých písní. Není potřeba hledat inspiraci za hranicemi. Žil jsem v představě, že inspirace je napojená na místo, ale není. Můžete napsat světové dílo, nebo namalovat obraz, který změní dějiny umění, i když žijete někde na vesnici. Pojedu psát knihu do Indie ne pro inspiraci, ale protože chci vyslechnout lidi, studovat, a hledat zajímavá místa. Teď už chápu pana Formana, pana Třísku, nebo Baťu. Vždy se rádi vraceli domů.

Je něco, co byste chtěl našim čtenářům vzkázat?

Chtěl bych vzkázat všem, co to čtou, aby si dovolili představovat. Představovat si, jak by vypadal krásný zítřek v jejich snech. Představovat si, že máme mnoho světů. Aby šli víc do budoucna, než vzpomínat na minulost. A aby si každý den dopřáli 15 minut, nebo pár hodin, kdy nebudou dělat vůbec nic. Prostě chvíli nebýt důležitý. Dovolte si se zastavit, i kdyby jen na pár minut.

zdroj: redakce – vlastní dotazování