Lenka (26): Trpím agorafobií a několik let jsem se bála opustit domov!

Poprvé se věci změnily, když mi bylo 18 let. Byla jsem v práci, pohádala jsem se s přítelem a měla jsem pocit, že nemůžu dýchat. Ruce mi brněly, jak kdyby mi do nich někdo píchal jehličky, a když jsem vstala, abych se nadýchala čerstvého vzduchu, omdlela jsem, svěřila se Lenka.

Také jsem začala hyperventilovat: něco takového jsem nikdy předtím nezažila. Odvezli mě do nemocnice na vyšetření, ale byla jsem v pořádku. O pár měsíců později jsem omdlela znovu, tentokrát v obchodním domě, když jsem se jen tak procházela.

O několik let později to začalo ovlivňovat můj společenský život. Chodila jsem ven za přáteli, došla jsem k nim domů, abych je vyzvedla, a pak mi bylo „špatně“ a musela jsem jít domů. Mnoho let jsem trpěla emetofobií (strachem ze zvracení) a děsila jsem se toho, že mi bude špatně, nebo ještě hůř, že se mi to stane, když budu venku, před lidmi.

Hlavní problémy přišly, když jsem byla v pátém měsíci těhotenství se svým synem. Ten den jsem se necítila dobře a přičítala jsem to těhotenství. Byla jsem venku na obědě a zatočila se mi hlava. Vzápětí jsem si uvědomila, že jsem znovu ležela na zemi a omdlela, ale tentokrát to bylo horší než kdykoli předtím. Odvezli mě do nemocnice a tam mi řekli, že mé omdlení bylo způsobeno tím, že mi dítě leželo napříč hlavní tepnou. Netušila jsem, že to bude začátek dlouhého boje s panickými záchvaty a agorafobií.

Stejného roku jsem porodila syna a myslela jsem si, že tyto pocity zmizí, protože souvisely s mým prožíváním těhotenství. Jak jsem se mýlila! Týdny a měsíce ubíhaly a bylo to tak zlé, že jsem nemohla opustit svůj pokoj před domem. Seděla jsem doma se svým novorozeným dítětem, 15-20krát denně jsem volala svému tehdejšímu partnerovi a panikařila. Cítila jsem se jako v pasti.

Asi po dvou letech jsem se rozhodla, že potřebuji pomoc. Stále jsem neznala název toho, co prožívám, a tak jsem mluvila s lékařem a prosila, aby se na mě někdo přišel podívat. Začala jsem navštěvovat psychologa a moc daleko jsem se nedostala. „Agorafobie“. Moc jsem tomu nerozuměla, tak jak jsem s tím mohla bojovat?

Největší změna přišla o 3 roky později, když jsem si našla nového přítele. Tento muž o mně věděl všechno a byl mi opravdu oporou a měl pro mě pochopení. Do té doby byla mým jediným společníkem moje matka, chodila jsem ven jen s ní, takže jsem v podstatě musela důvěřovat někomu jinému, a to bylo velmi těžké. Začali jsme přesně tak, jak jsem to dělala s mámou, jen jsme jezdili autem na krátké vzdálenosti, pak se krátké vzdálenosti změnily v delší a já jsem jezdila k němu domů, kde jsem nakonec mohla zůstat. Několik let jsem nebyla nikde jinde než u sebe doma! Pomalu jsem viděla zlepšení. Nový přítel mi pomáhal víc, než jsem si kdy dokázala představit. Stále jsem měla občasné záchvaty paniky, ale už ne tak silné, aby mě to vrátilo zpět do počátečního stavu.

Pozitivní je, že jsem za posledních 18 měsíců byla v centru, v hospodě, v kempu, za tátou (který bydlí dvě a půl hodiny cesty ode mě) a nedávno jsem byla v zoo.

A nejlepší zpráva ze všech? Plánuji svou první dovolenou po několika letech. Doufám, že to zvládnu, a pokud ano, bude to úžasné.