Kdybyste dnes zemřela, byla byste spokojena s životem, který jste prožila?

Tuhle otázku jsem si položila letos v únoru. Potom, co se mi zhroutil vztah. Potom, co jsem nechala školy. Začala jsem zpochybňovat všechna svá rozhodnutí. Začala jsem se ptát, zda tato rozhodnutí byla vůbec moje. Zda to, co dělám, je opravdu to, co dělat chci. Přišla jsem na to, že jsem unavená ze života, který žiju. Trvalo mi to však ještě několik měsíců, než jsem sebrala odvahu a začala si plnit sny. Jednoho rána se tak však stalo a já si koupila letenky do Peru. 

Inspiraci jsem našla v článku publikovaném magazínem First Class. Článek krátce vypráví o Radkovi, kterému lékaři ve dvaceti letech sdělili tzv. definitivní diagnózu. Dalšího roku už se Radek nedožil. V době, kdy se diagnózu dozvěděl, mu došlo, že ztratil ve svém krátkém životě mnoho času. Byl naštvaný a měl výčitky. Ale všechno směřovalo jen k jeho osobě. „Jak to, že říkám, že jsem ,ještě nic neprožil‘, když mám za sebou už tisíce odškrtnutých dnů? V tom vám dojde, že jste nežili, jen přežívali. Že jste žít ani nezačali. Že ráno co ráno nevznikalo nic nového, pořád jen ten samý den dokola. Vstávali jste pokaždé ve stejný čas, jedli pokaždé skoro tutéž snídani, šli nebo jezdili pokaždé na stejné místo, den co den měli tytéž problémy a úkoly a večer se vraceli do stejného prostředí, pouštěli si tutéž televizi, čuměli na stejný program a usínali v té samé posteli, aby ráno začal znovu stejný den. “

Petr Casanova (autor magazínu) píše, že stoikové říkají, že teprve smrt učí lidi žít. Někdy to mohou být i vážné nemoci anebo extrémní situace, se kterými se v životě setkáme. Je však nutné, abychom byly vystaveny něčemu extrémnímu, abychom změnily náš život? Život je tady a teď, pro nás. Lidé nám často říkají, že není kam spěchat a v některých situacích mají pravdu, ale také je třeba si uvědomit, že čas je to jediné, co máme. Ale nevíme, kolik ho máme. 

Radek před svým úmrtím sepsal několik rad..

1. VYPNĚTE AUTOPILOTA 

Život je jako řeka a my máme pouze dvě možnosti: nechat se unášet proudem bůhvíkam nebo uchopit pádlo a zvolit a ovlivňovat směr, kterým poplujeme. Plout proti představám druhých, ale podle toho, co říká naše srdce. 

Je třeba zjistit, co nám dělá dobře a co ne. Až to zjistíte, držte se toho, co vás naplňuje a neplýtvejte časem na věcech opačných. 

2. JDĚTE PROTI STRACHU

„Když víte, že se Váš život chýlí ke konci, není snadné připomenout si, co Vám v životě dává radost, naplnění a dobré pocity. Nakonec jsem to našel. A pak zbývalo už jen to těžší – přestat se toho bát. Pomohlo mi uvědomit si, jak jsem byl hloupý, když jsem se bál udělat to, po čem jsem toužil, k čemu mě vedl cit, co mě citelně mělo udělat šťastným. Zmátlo mě, že mě strach zpochybňuje, oslabuje, odrazuje. Ráno co ráno mi odebíral další den. Kradl mi sebevědomí, odvahu, radost, až jsem musel říct dost.”

Mít strach je normální. Pokud o něm víme, můžeme se dobrovolně rozhodnout, zda se jím necháme paralyzovat anebo ho překonáme. Mnohdy jsou naše představy strašidelnější než realita. Najděte sílu a začněte zkoušet věci, které vás děsí. Udělat první krok je nejtěžší. Uvidíte, že s tím, co bude následovat, budete spokojena. 

3. PĚSTUJTE VÍC NEŽ JENOM TĚLESNOU SCHRÁNKU

Radek byl nabádán, aby nepřemýšlel jen o problémech svého těla, ale naučil se také sytit svou mysl a duši. Aby začal rozvíjet svůj vnitřní svět, protože tam začíná všechno skutečně důležité.

„Poznal jsem, jak je úžasné začít žít tak, aby mi bylo co nejlépe. V ten moment se i okamžik zdál jako věčnost, pokud byl šťastný. Zatímco když jsme nešťastní, když nás něco nesnesitelně sžírá, i minuta je jako hodina; hodina černě. Zatímco prociťovat šťastné teď znamená mít nádhernou přítomnost a nádherný život, být jím v plně prožívané přítomnosti pohlcen, dát své existenci smysl a barvu.“

4. BOJTE SE POSLEDNÍHO DNE, KDY SI VYČTETE, CO JSTE NEZKUSILI

„Opakoval jste mi, Petře, že náš život naplňují činy, které vykonáme, ne které odložíme. Naučil jste mě tím bát se posledního dne v životě, kdy bych si mohl vyčíst, že jsem se o něco pro sebe důležitého ani nepokusil. To jsem nechtěl zažít.“ 

I přesto, v jakém stádiu nemoci se Petr nacházel a přesto, co mu jeho bližní radili – ať již nevychází z domu. Petr se rozhodl splnit si ty sny, které ještě mohl. 

„Přikládám Vám, Petře, fotografii svého seznamu snů. Je z velké části už proškrtaný. Snažil jsem se dokráčet do stádia, ve kterém jsem dnes – do stádia, že opravdu nemám čeho litovat. Za pár minut mě odvezou do nemocnice, na terminální pokoj. Ale já se v sanitce budu usmívat. Tento pocit jsem nikdy dříve neměl. Vždy jsem se něčeho bál. Vždy jsem litoval minulosti, že jsem ji lépe nevyužil. V posledním měsíci nemám čeho litovat. Víc stihnout nešlo. Byl to nejkrásnější měsíc mého života.“

5. ČERPEJTE DOBROU ENERGII

Je dobré si položit následující otázky:

Kdo tvoří vaše nejbližší okolí?

Jakou energii vám dává?

Pokud špatnou, kde jsou zdroje vaší dobré energie?

Nemůžete čerpat dobrou energii ze špatných zdrojů. Zamyslete se, s kým vám je opravdu dobře. Pokud to bude znamenat proškrtání vašeho seznamu přátel a třeba být na chvíli sama, to nevadí. Tím, že pročistíte vaše okolí, pročistíte samu sebe. Vaši energii je třeba chránit a pečovat o ni, protože tak pečujete o sebe.

„Přestal jsem brát dobré lidi jako samozřejmost. Protože mít dobré lidi kolem sebe je vzácnost. Stejně jako není samozřejmost mít dobrou energii. Je nutné si ji chránit, nedat si ji jen tak vzít.“

A já bych sama za sebe přidala radu poslední

Nikdy není pozdě nato, stát se člověkem, kterým chcete být. Nikdy není pozdě začít žít takový život, jaký vy sama chcete. Tato rozhodnutí jsou limitována pouze vámi, vašimi přesvědčeními a vašimi strachy z toho zkusit něco nového.

Již dlouho si pokládám jednu otázku. Vidím to u sebe a také u druhých. Mnohdy říkáme, že nevíme, co chceme. Já však věřím, že tam v hloubi srdce či duše to víme všichni. Víme, co nás dělá šťastné, co nás baví a naplňuje a zároveň také víme, co nás šťastné nedělá, co nás nebaví a nenaplňuje. A i přesto, že to víme, si stejně vybíráme ten druhý pól. Mnohdy prostě proto, že jsme na to zvyklé. Je to naše jistota. Mnohdy také z důvodu, že se to tak prostě dělá a byly jsme k tomu směrované. Jít do školy a tu školu dodělat a potom si najít práci a založit rodinu. Neříkám, že tohle jsou špatné věci, ale někdo od života může chtít více. Ale protože nám někdo řekl, že takhle se to dělá, tak to následujeme. Ono je to jednodušší, než se opravdu zamyslet, jak bychom se rozhodly samy. Ale v tom tkví svoboda.

Svobodu si mnozí představují jednoduše a lehce. Ale přitom svoboda znamená převzetí kompletní zodpovědnosti za sebe a za své rozhodnutí a činy. Už vám nikdo nestojí za zády, už jste v tom sama. A to se může zdát strašně děsivé. Ale.. je to osvobozující.

Stále se všude mluví o vystoupení z komfortní zóny, a i když už to zní klišovitě, stále je to klíč k tomu, žít život na 100 %. Mnohdy ten komfort totiž neznamená spokojenost. Jenže to se musíme postavit strachu. Strachu ze selhání, strachu z něčeho nového, strachu z toho, že se nám ostatní budou smát, strachu z toho, že třeba budeme šťastné. To poslední je velký paradox, ale může se stát, že si zvykneme žít život, tak nějak napůl a stav štěstí je něco tak neznámého, až neuvěřitelného, že se toho děsíme.

Carl Gustav Jung řekl, že: „Tam, kde je váš strach, tam je váš úkol.“ To znamená, že přechod od současného stavu k plnohodnotnějšímu životu vyžaduje vědomé úsilí o překonání obtíží a výzev.

Přeji nám všem, abychom našly odvahu začít žít svůj život a stát se ženami, kterými si přejeme být. A pokud se nám to napoprvé nepovedlo, abychom měly sílu začít znovu. Přeji nám všem, abychom si jednou na otázku „Kdybych dnes zemřela, byla bych šťastná s životem, který jsem žila?” odpověděly
jasné ANO.

Zdroj: redakce, First Class