Tato psí plemena nesou samotu nejhůř. Odborníci radí jejich pořízení dobře promyslet

Některá psí plemena vydrží pár hodin o samotě bez větších problémů, jiná ale snášejí odloučení velmi špatně. Důsledkem pak bývá úzkost, ničení nábytku nebo neutichající štěkání. Odborníci upozorňují, že právě nevhodně vybraná rasa často stojí na začátku potíží s chováním.

Podle britské organizace RSPCA patří separační úzkost mezi nejčastější behaviorální problémy psů. Není to rozmar ani „naschvál“. Pes je od přírody společenské zvíře a po tisíce let byl šlechtěn tak, aby s člověkem úzce spolupracoval. U některých plemen je tahle vazba natolik silná, že delší odloučení vnímají skoro jako ohrožení.

Výběr psa by se proto neměl řídit jen vzhledem. Důležitá je pracovní minulost plemene, jeho temperament, energie i citlivost. Lidé mezi třiceti a padesáti lety, kteří tráví většinu dne v práci, by si měli upřímně odpovědět, jestli jejich režim konkrétní plemeno zvládne.

Která plemena samotu snášejí nejhůř

Veterináři i kynologové se většinou shodnou: největší potíže mívají psi vyšlechtění pro těsný kontakt s člověkem. Typickým příkladem je labradorský retrívr. Na první pohled působí klidně a vyrovnaně, ve skutečnosti ale potřebuje pravidelný kontakt a smysluplnou aktivitu, jinak strádá.

Podobně jsou na tom border kolie. Extrémně inteligentní ovčáci, po generace vedení k práci po boku pastevce. Když zůstanou bez podnětů a dlouho sami, frustrace se rychle projeví – okusováním věcí, neklidem i hlasitými projevy.

• Kavalír King Charles španěl
• Německý ovčák
• Australský ovčák
• Italský chrtík

U malých společenských plemen je klíčová silná citová vazba na majitele. Třeba podle American Kennel Club patří kavalír King Charles španěl k plemenům, která vyžadují téměř nepřetržitou přítomnost člověka – samota jim zkrátka nesedí.

Co se děje v psí hlavě

Separační úzkost není o neposlušnosti. Jde o stav, kdy pes při odloučení od osoby, na kterou je fixovaný, prožívá výrazný stres. Tělo reaguje podobně jako při ohrožení – stoupá hladina stresových hormonů, hlavně kortizolu, jak uvádějí i studie publikované v Journal of Veterinary Behavior.

Projevy bývají různé. Někdo vytrvale štěká nebo vyje, jiný škrábe dveře, kouše zárubně, snaží se utéct. Objevuje se i pomočování, a to i u jinak čistotných psů. Britská veterinární asociace upozorňuje, že dlouhodobý stres se může promítnout i do zdraví – třeba do zažívání, někdy i do imunity.

Roli hraje genetika i raná zkušenost. Štěně, které si od mala zvyká na krátká odloučení, má větší šanci, že samotu zvládne bez dramat. Pes, který byl neustále obklopen lidmi a pak zůstane několik hodin sám, to může nést mnohem hůř.

Lze riziko zmírnit

Prevence by měla začít hned po příchodu do nového domova. Krátká odloučení, která se postupně prodlužují, pomáhají víc než náhlý několikahodinový odchod. Důležitý je i klidný návrat – žádné přehnané vítání, které z odchodu udělá velké drama.

U pracovních a velmi aktivních plemen je zásadní zaměstnat hlavu. Nestačí jen rychlá procházka kolem domu. Hlavolamy, pachové hry, trénink poslušnosti nebo hledání předmětů dokážou psa unavit daleko víc než samotný pohyb. Když má pes co dělat, napětí klesá, i když ne hned.

Pokud už se úzkost rozvine, vyplatí se obrátit na veterináře nebo zkušeného trenéra. Někdy stačí úprava režimu a cílený trénink, jindy je potřeba dlouhodobější behaviorální terapie. Každý pes reaguje trochu jinak a univerzální návod prostě neexistuje.

Pro koho jsou náročnější plemena vhodná

Lidé s flexibilní pracovní dobou, možností práce z domova nebo ti, kteří tráví hodně času venku, dokážou citlivým plemenům nabídnout to, co potřebují. Naopak domácnost, kde je pes deset hodin denně sám, může mít s energickým ovčákem či silně fixovaným španělem víc starostí než radosti.

Dobré je mluvit s chovatelem nebo pracovníky útulku. Seriózní chovatel otevřeně popíše povahu konkrétní linie i nároky štěněte, i když to nemusí být příjemné slyšet. Útulky zase často vědí, jak se pes chová o samotě v kotci nebo v dočasné péči.

Pořízení psa je závazek klidně na deset i více let. Statistiky útulků dlouhodobě ukazují, že problémy s chováním patří mezi časté důvody vrácení zvířete. Realistické zhodnocení vlastního režimu a správná volba plemene jsou proto základ. Pes, který zapadne do rytmu domácnosti, nepřináší jen komplikace ale hlavně radost.

Zdroje: rspca.org.uk, akc.org, bva.co.uk, sciencedirect.com