Katka (32): Devět měsíců jsem trpěla poporodními depresemi a odmítala syna!

Když jsme se s manželem rozhodli mít dítě, byla jsem trochu nejistá, protože mám endometriózu. Myslela jsem si, že budu mít problém otěhotnět nebo že nebudu moci mít žádné dítě. Nakonec jsem otěhotněla poměrně rychle. Byli jsme tak nadšení! Vždycky jsem si představovala, jak budeme šťastní, až se mi dítě narodí. Nemohla jsem se dočkat, až ho uvidím, pochovám a dám mu pusu, uvádí 32letá Katka.

Netušila jsem však, že to tak někdy nedopadne. Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že jsem měla poporodní depresi, když se mi narodilo dítě. Nikdy předtím jsem se s dětmi nesetkávala ani se o ně nestarala a pamatuji si, jak jsem se na něj dívala a říkala si: „Co mám teď dělat?“.

Někteří lidé říkají, že když se vám narodí dítě, věci přijdou samy. Prostě to budete vědět. To ale nebyl můj případ. Vzpomínám si, jak jsem s ním byla poprvé sama v nemocnici. Pořád jsem volala sestry a říkala: „On pláče. Nevím, co mám dělat!“.

Připadala jsem si tak hloupě. Byla jsem tady, máma, a neměla jsem ponětí, jak se o syna postarat. Můj syn se narodil jako nedonošený a strávili jsme s ním v nemocnici téměř týden. Moje máma si vzala několik týdnů volno, aby mi pomohla, protože manžel se musel vrátit do práce, když jsme se vrátili z nemocnice.

Z nějakého důvodu jsem vždycky v noci nebo když odešla, dostala něco, čemu říkám „divná úzkost“. I když tam byl můj manžel, pořád se to stávalo. Nikdy jsem to nikomu neřekla, protože jsem nechtěla, aby to vyznělo jako šílenství. Faktem je, že jsem byla všechno, jen ne šťastná. Vzpomínám si, že jsem si myslela, že se to zlepší. Že ty pocity zmizí a všechno se vyřeší. Netušila jsem, že se to nezlepší. Bylo to čím dál horší.

Nakonec se všechno zhroutilo. Z ničeho nic jsem se rozčilovala, když moje dítě nepřetržitě plakalo, což mě někdy vedlo k tomu, že jsem na něj zvýšila hlas. Věděla jsem, že za to nemůže. Rozčilovala jsem se a začala brečet, někdy celé dny nebo úplně bezdůvodně. Můj pláč byl tak silný, že jsem musela chodit do práce, protože jakmile jsem začala plakat, nešlo to zastavit, ať jsem se snažila sebevíc.

Nakonec jsem zavolala svému lékaři. Poté mi byla diagnostikována poporodní deprese a začala jsem brát léky. I s léky jsem kvůli pláči stále chyběla v práci. Nakonec jsem si vzala v práci dovolenou, dokud se to nedostalo pod kontrolu, což trvalo asi tři měsíce. Mezitím jsem docházela k terapeutovi.

Všechny návrhy terapeuta mi opravdu pomohly! Musela jsem hodně přemýšlet o sobě a hledat v sobě, abych zjistila, co mě baví, co na mě funguje a co ne. Zjistila jsem, že mě baví dělat věci, které jsem před narozením dítěte nedělala ráda.

Po zhruba devíti měsících po porodu mám pocit, že jsem teď na opravdu dobrém místě. Jsem opravdu šťastná a rozhodně se cítím víc sama sebou. Mám také pocit, že mám teď opravdové spojení se svým synem. Možná to všechno ze mě udělalo lepšího člověka, než jsem byla před narozením dítěte.