Od vzpomínek na Facebooku po živě vysílané pohřby aneb jak internet navždy změnil způsob truchlení 

Naše společná online existence navždy změnila způsob, jakým prožíváme zármutek. Když dnes zemře milovaná osoba, zůstává přítomna způsobem, který jsme nikdy předtím nepoznali. Jejich obrázky se objevují bez varování. Vzpomínky na Facebooku vám říkají, že „v tento den před pěti lety“ jste byli se svým ztraceným společně v parku. Stará vlákna se znovu aktivují, když někdo naskočí, aby přidal nový komentář. Zaniklé profily žijí dál, aby vás spamovaly zprávami typu „Dnes má tvůj přítel narozeniny!“. To je samozřejmě technicky správně, jenže váš kamarád už tu není, aby slavil.   

Dnes už nejde o to vyhýbat se určitým místům, určitým filmům nebo určitým písničkám, které to všechno mohou vrátit-digitální smutek se rozšiřuje strašlivými, podivnými způsoby. Tuto přízračnou nejistotu s obzvlášť nevlídnou ironií umocňuje skutečnost, že naše každodenní závislost na nahrávání a sdílení na vzdálených serverech činí naše vzpomínky stále zranitelnějšími. 

Už nefotografujeme na film, neukládáme peněženky se snímky z večírků do kuchyňských zásuvek; místo toho se spoléháme na rozmary sociálních médií. A pokud se jednoho dne půjdeme podívat na tolik ceněný snímek na účtu přítele a ten bude smazán, nebo pokud síť prohlásí, že snímek odporuje jejím standardům, a odstraní jej, co pak? 

Co se stane, když jsou tyto naprosto obyčejné, naprosto nenahraditelné kousky našeho života vymazány? Někdy v tichosti zmizí celé platformy, zdánlivě přes noc. Zeptejte se kteréhokoli mileniála, co se stalo s jeho kdysi nepostradatelným profilem na Myspace, a dozvíte se žalostný příběh o tolik ztracených obrázcích a výměnách názorů, které už dávno odešly na onen velký kybernetický svět. Nepředvídatelnost ztráty se v nich zrcadlí v podobě dvojího prožitku, vlny zmatku a náhlé opuštěnosti, a to způsobem, který je snad jen elektronickou nadsázkou odvěkého aspektu lidského utrpení. 

Smutek je stejně dynamický a proměnlivý jako nevyhnutelný, podobně jako naše digitální krajina. Žijeme s ním (v něm) stále, takže bychom se s ním měli raději smířit. Kromě toho se přece nemůžeme zlobit na internet, že nám tuhle dekádu bolestně připomíná. 

Zdroj: stylist.co.uk