Příběh od soudu: Jak české soudy rozhodují o dětech a o tom, jak není důležité mít pravdu, ale dobrého advokáta
„Váš příběh mě nezajímá“, odsekla mi soudkyně a rozhodla. Pochopila jsem, že český soud není psychoterapeutická poradna, ale zkostnatělý byrokratický aparát, jehož zaklínadlem jsou předpisy, razítka a tabulky. Pravda ať se jde bodnout.
„Účastníci řízení, ať se dostaví k vyhlášení rozsudku,“ zachrčí z amplionu na chodbě. S advokátem na sebe kývneme a vcházíme do soudní síně. V duchu si říkám, jak jsem se vůbec do takového bodu v životě dostala. Ve 20 letech si člověk představuje svůj budoucí život: baráček, peču bábovku, muž natírá plot a kolem se batolí dvě roztomilé děti a v koutě polehává labrador, který dokonce ani nepouští chlupy.
Střih. Vstáváme na pokyn soudkyně a ta začíná číst. Dělá se mi špatně, jako kdybych měla kocovinu. Akorát, že jsem nic nepila, což mi přijde trochu nespravedlivé. A tak nějak tuším, že rozsudek bude namazaným dolů.
Lži, lži a zase lži
Já jsem sice v mrákotách, ale teď už exmanžel se naproti mně zářivě usmívá. Ostatně je z USA, kde mají cukrkandlové úsměvy a přetvářku vtloukané do hlavy už kolébky. Takže praxi, jak zapůsobit, má a hojně ji využil. Za svůj výkon při výslechu by možná nedostal Oscara, ale nějakou cenu třeba z Benátek, ano. Tklivý příběh o tom, jak nic nemá a je téměř bezdomovec, by jednomu vehnal slzy do očí.
Když jsme byli manželé a já jsem otěhotněla, tak se zalekl odpovědnosti a utekl zpátky k mamince do svého rodného Utahu. Kde je dodnes. Prohlásil: „Na rodinný život vlastně nejsem připravený.“ Celkem překvapení a pro mě se období, které má být nejhezčím v životě ženy, stalo noční můrou. Po 7 letech tu stojíme proti sobě. Kdy jsem byla na všechno sama a on zájem o dceru nijak neprojevoval.
Za vším hledej advokáta
Zpočátku jsem ho přesvědčovala, aby za ní jezdil, aby věděla, kdo je její táta. Marné. Ovšem teď se asi stal zázrak. Nejspíš správná konstelace hvězd a měsíce způsobila, že se před soudkyní začal projevovat jako otec roku. „Se svojí dcerou se chci vídat, a to co nejčastěji. Ale letenky jsou drahé a když platím výživné, nemohu ji pak navštěvovat“. Ne, tak to nebylo osvícení, jen má dobrého advokáta, který mu skvěle poradil. A soudkyně dojatá starostlivým otcem a předpisem, že je nutné zajistit styk dítěte s oběma rodiči, se toho ráda chytla.
Při mém výslechu se snažím osvětlit celý příběh a účelovost jednání exmanžela. Kterému nejde o dceru, ale jednoduše o to, aby na dceru nemusel posílat výživné. „Váš příběh mě nezajímá, všude je nějaký příběh,“ klepne mě soudkyně obrazně přes prsty. „A vůbec, tak jste si neměla brát cizince,“ tím mě definitivně dodělá. A já si sebereflexi o tom, jak jsem si raději měla vzít zelináře z Řep, nechám až na doma.
Nakonec to odnese dítě
„Ta jeho advokátka je fakt dobrá. Drsná, nebojí se jít do lží a manipulací,“ přiznává šeptem můj právní zástupce. Faktem je, že my jsme oproti nim se svojí „pouhou“ pravdou byli naivní jak Johanka z Arku.
„Výživné na dceru se snižuje na absolutním minimum, aby mohl být zachován vztah mezi otcem a dcerou.“ Tak a máme to. Co na tom, že žádný vztah nikdy nebyl a od vyhlášení rozsudku exmanžel dál dceru ignoruje. Předpisy, tabulky, papíry, důkazy jsou důležitější než skutečná pravda a hlavně dobro dítěte. Já si jsem si musela nabrat třetí práci, abych to finančně utáhla. A neodnese to nikdo jiný, než má dcera, na kterou už mi nezbývá čas ani síla.
Když na na skutečnosti nezáleží
V mém okolí se setkávám s ještě dramatičtějšími příběhy. Kadeřnice, ke které chodím, Radka O., je na tom podobně. Její bývalý muž sice bydlí ve vile, má několik aut, ale u soudu přinesl papír, že je nezaměstnaný a žije z dávek. Radka tak není jen matkou, ale i živitelkou své malé rodiny na plný úvazek. Platí to samozřejmě i pro otce. Kamarád Jaroslav R. by chtěl mít syna ve střídavé péči. Soud je však proti, přestože matka dítěte vykazuje psychopatické rysy. Ale synek při výslechu na ODSPODu (Orgán sociálně-právní ochrany dětí) uvedl, že chce být s maminkou. Když se ním táta o situaci bavil, syn přiznal, že s mámou být nechce, ale že se bál, co by mu udělala, kdyby mluvil proti ní.
Nemám návod, jak situaci zlepšit nebo změnit. O našich životech rozhodují rigidní předpisy, kvalita advokátů a soudci nebo soudkyně, kteří se třeba zrovna ten den špatně vyspali. Možná by měl být senát u soudu složený i z psychologů, psychiatrů a terapeutů, kteří dohlédnou dál, než je studená byrokracie a uvidí za člověkem příběh. Lidé, kteří budou schopni odhalit lži a manipulace.
Zdroj: Redakce
Autor: Apolena Tůmová
