Pravdivý příběh paní Markéty: Nemohla jsem otěhotnět, nakonec se nám dvakrát po sobě narodila dvojčata!
Osud dokáže být někdy pěkně krutý. Jindy nám však ukazuje, že má také smysl pro humor. V případě paní Markéty to bylo stejné. S manželem se velmi milovali. Byli spolu od střední školy a později byli spolužáci i na vysoké škole. Tvořili nerozlučnou dvojici a mysleli si, že nás nic nezlomí. Jenže osud se o to postaral jinak.
Nikoho nepřekvapilo, když mě můj současný muž požádal o ruku. V práci se nám dařilo, oba jsme stoupali na kariérním žebříčku, a tak jsme si mohli dovolit vlastní bydlení. Bylo jen otázkou času, kdy se naše domácnost rozroste. Věděla jsem, že se to nestane lusknutím prstu. Nakonec jsme se o miminko snažili dlouhé dva roky, když konečně přišel ten vytoužený okamžik a já na těhotenském testu našla dvě čárky.
Bohužel jsme o dítě přišli, protože jsem potratila. Bylo to smutné a zanechalo to v našich srdcích velké jizvy. Znovu jsme se dali dohromady a pravděpodobně nás to sblížilo a posílilo. Oslavili jsme moje 31. narozeniny a jediné, co jsem si při sfoukávání svíček přála bylo, aby se nám narodilo dítě. Postupně jsme se o to začali znovu pokoušet. Počítala jsem plodné dny, brala různé vitamíny, zkoušela rady porodní asistentky a nic. Rok a půl pryč. Náš vztah se rychle zhoršoval, protože jsme se jen hádali a spali spolu jen tehdy, když byla největší šance otěhotnět. Řekli jsme si, že zkusíme pomoc lékařů, a tak začalo dlouhé kolečko testů. Nenašli žádný problém.
Už jsme začali uvažovat o adopci, ale nechtěla jsem čekat další rok. Nakonec jsme se rozhodli pro umělé oplodnění. Po několika pokusech se to podařilo a já byla těhotná. Naše radost byla nepopsatelná a náš vztah najednou dostal zcela nový smysl. Můj manžel byl tak milý, pozorný a obětavý. Vždycky se mnou chodil na všechny kontroly a staral se o mě jako o princeznu. Ale vzpomínám si jako by to bylo dnes, že když jsem byla ve čtvrtém měsíci, tak nám gynekolog řekl, že vidí dvě srdíčka. Čekali jsme dvojčata. Plakali jsme štěstím a děkovali Bohu. Nejdřív jsme nemohli mít jedno dítě a najednou jsme měli dvě.
Čas utekl jako voda a o několik měsíců později jsme si z porodnice přivezli domů Danielku a Denisku. Byly to trochu náročnější dny, ale zvládli jsme je. Byly tak krásné, utěšené a přímo k nerozeznání jedna od druhé. Jediný rozdíl, který jsem na nich našla, bylo to, že Deniska měla nad rtem malé znaménko. Zažila jsem nejlepší chvíle svého života. Nebo jsem si to alespoň myslela. Ale moje menstruace měla rok a půl zpoždění.
Myslela jsem, že je to stresem, tělo bylo rozmrzelé, moc jsem tomu nepřikládala váhu, upřímně řečeno, dokonce jsem na to zapomněla. Ve víru dětských povinností jsem prostě neměla prostor o tom přemýšlet. Po dvou týdnech jsem se však nevzdala a zkusila jsem si test udělat. Málem jsem omdlela, byla jsem těhotná! Ten večer jsem to řekla manželovi. Zmítaly námi zvláštní pocity. Radost i strach, jestli to zvládneme, ale brali jsme to jako požehnání. Po několika týdnech však přišla zpráva, kterou jsme museli rozdýchat.
Na kontrole nám bylo znovu řečeno, že čekáme dvojčata. Jak je to možné? Po této zprávě jsme jeli domů v autě mlčky. Každý z nás si kladl otázky, kterým nerozuměl. Tři děti jsou dobré, ale čtyři? Bydleli jsme v třípokojovém bytě. Přiznám se, a dodnes si to vyčítám, že jsme dokonce uvažovali o potratu. Naštěstí jsme se vzpamatovali, protože jsme děti moc chtěli a najednou jsme jich měli víc, než jsme původně plánovali.
Bylo to zvláštní období, výchova dvojčat byla čím dál náročnější a k tomu ještě těhotenství. Co tě nezabije, to tě posílí, což pro nás platí dvojnásob. Rodiče se rozhodli byt prodat. Udělali jsme totéž a koupili si dům pro dvě rodiny pár kilometrů od města. To umožnilo mým rodičům, kteří jsou nyní v důchodu, pomáhat mi s výchovou. Nechtěli jsme znát pohlaví druhých dvojčat a byli jsme překvapeni. Narodila se holčička a chlapeček. Pojmenovali jsme je Sára a Emil.
Dnes jsou naše děti velké, chodí do druhé třídy základní školy. Nebudu lhát, nebylo to vždycky snadné. Ale když vidím, jak spolu ti čtyři dovádějí na zahradě, vhrknou mi do očí slzy radosti. Děti jsou dar a já dnes vím, že to, co jsme prožili, není nic jiného než zázrak.
Zdroj: Redakce
