Duly umírajících hovořili o tom, co se děje, když přichází smrt

Portál End of Life Doula UK přináší zkušenosti žen, které působí jako duly pro umírající a pomáhají rodinám zvládat bolestivé situace, kdy navždy přicházejí o své blízké. Do povědomí tak dávají užitečné poznání o jevech, kterými dává tělo umírajícího člověka najevo příchod blížící se smrti.

Dula pro umírající Katrina Taeeová zveřejnila zkušenosti se smrtí své matky. Tímto způsobem se snaží pomoci lidem, kteří se také musejí vyrovnávat se ztrátou milovaného člověka. Smrt má totiž různé podoby a dokud někteří lidé odejdou z tohoto světa za pár minut, jiní naopak útrpně čekají, že bude pro ně smrt vykoupením od mučivých bolestí. Odbornice dokážou rozpoznat znaky, kterými tělo signalizuje, že se blíží konec. Pravdivost jejich názorů potvrdili i zdravotničtí pracovníci.

Jídlo a polykání

S příchodem smrti klesá potřeba přijímání potravy. Umírající lidé buď jedí velmi málo nebo jídlo zcela odmítnou. Tělo totiž přesně ví, co dělá a uvědomuje si, že už nepotřebuje „palivo“ jako dříve. Rezervuje si energii dostatečnou k zachování životně důležitých funkcí, jakými jsou srdeční rytmus a dýchání, a ne na spalování kalorických jídel. Stravování může někomu způsobit nevolnost, protože jeho trávicí systém je již „vypnutý“. Umírajícím lidem se snižuje i polykací reflex, takže dalším důvodem, proč nejedí, je fakt, že nedokážou spolknout jídlo.

Vzezření

Pleť umírajícího člověka je bledá, bílá, namodralá nebo žlutá. Oči jsou obvykle skleněné nebo dokonce bílé, otevřené nebo zavřené a někdy nereagují na podněty okolí. Končetiny mohou být na dotek buď studené nebo horké a nehty dostanou modravý odstín. Důvodem je slabá cirkulace krve, protože činnost srdce se zpomaluje. Umírajícím se často vytvoří otok (edém), který je způsoben hromaděním tekutin, a na pokožce se tvoří na dotek teplé nebo studené lepkavé skvrny. Tyto příznaky sice působí děsivě, ale jde o přirozené reakce na zpomalení činnosti hlavních orgánů.

Dýchání

S přicházejícím koncem nastávají i změny v dýchání, které může být hlučné, případně umírající lapá po dechu. Pohled na takového člověka je bolestivý, ale jemu samému utrpení nezpůsobuje. Nástup konce signalizuje i zvuk hlenů či výměšků, které se pohybují v dýchacích cestách. To však pacienta neruší, protože často nereaguje nebo hluboce spí. Před smrtí se někdy objevuje tzv. Cheyne-Stokesovo dýchání. Tento jev je doprovázen hlasitými nádechy, po kterých následuje období bez dechů. Blízcí jsou často zmateni, protože nevědí, zda už umírající vydechl naposledy. Na konci života je také dýchání klidnější. Katrina poznamenává, že tato poslední časová etapa je často velmi klidná.

Rozrušení a neklid

Umírající mohou začít neklidně rozhazovat rukama a vypadá to tak, jako kdyby chtěli vstát z postele nebo se k někomu, či něčemu natáhnout. Jde o přirozenou součást procesu umírání, ale nedochází k ní vždy. Je to dočasná fáze a silný indikátor blížící se smrti.

Halucinace

Dalším znakem mohou být halucinace. Umírající někdy popisují skutečnosti, předměty, říkají o výletech a podobně. Prostor pro vznik těchto situací vytváří snížený příjem potravy a tekutin.

Lazarův okamžik

Tento fenomén popisuje stav, když někdo nereaguje nebo hluboce spí, náhle se však probudí, někdy sedí, dívá na své okolí a vypráví. Je to často neočekávané a šokující. Rodiny se z těchto okamžiků těší, protože jejich blízcí se tímto způsobem nejvíce přibližují ke stavu, kdy byli zdraví. Den nebo dva před smrtí může dokonce dojít k výbuchu energie. Pacient méně spí, vypráví, dokonce se nají a napije. Příbuzní si to často vysvětlují nesprávně a domnívají se, že konec je ještě daleko.

Dula Emma Clareová uvedla, že mnohé symptomy procesu umírání jsou mnohem hůře zvladatelné pro blízké než pro samotného umírajícího. „Zdravotničtí pracovníci se běžně vyhýbají podrobnostem o procesu umírání ze strachu, že by znepokojily příbuzné. Jenže my vidíme, že tyto informace dokáží jejich strach eliminovat,“ podotkla Clareová. Mnohé věci by se podle ní změnily, pokud by si někdo našel čas a vysvětlil těm, kteří dělají společnost umírajícímu, že jevy provázející umírání jsou přirozené a ne vždy znamenají, že člověk trpí.

Další zkušená dula Aly Dickinsonová zas říká, že umírání je často klidný proces a může jít o příležitost pro blízké, aby strávili poslední vzácné chvíle s osobou, kterou mají rádi a mohli se s ní rozloučit. Někdy, ale ne vždy, může být umírající člověk náhle rozrušený. Může jít o reakci na léky nebo i strach. Pokud jsme však těmto lidem nablízku, můžeme vytvořit atmosféru klidu, k čemuž často stačí pouze pohlazení a pěkné slovo, případně jemné omývání obličeje. Liz Williamsová zas uvedla, že zná lidi ve věku 40, 50 a 60 let, kteří nebyli nikdy s umírající osobou, a s touto zkušeností se setkali až v okamžiku, kdy jim umírali rodiče. To je také důvod, proč mají ze všeho strach. „Každá smrt je jiná. Můžeme jim vše vysvětlit, abychom je připravili na to, co umírání doprovází, aby se nebáli.“