Tradiční krása žen z kmene Mursi. Tam by u mužů botox neuspěl. Ženy mají ve rtech hliněné talíře
Co je pro vás ideál krásy? Pro někoho to mohou být blondýnky s plnými rty, pro jiného velká prsa, v některých částech světa jsou to zase ženy s extrémně velkým pozadím. V Africe, konkrétně v kmeni Mursi, jsou to ženy, které nosí hliněné destičky ve spodním rtu a kde by muž pravděpodobně botox neocenil.
Ideál krásy kmene Mursi je možná z našeho pohledu děsivý, barbarský, nebo bizarní. Pro členy komunity má ale hluboký význam
Kmen Mursi žije v údolí Omo, izolovaném regionu v Etiopii. Jsou jedním z posledních kmenů, které ještě nosí tradiční oděvy a doplňky. A právě doplňky jsou to, co ženy z tohoto kmene tak proslavilo. Talíře na rtech nosí častěji neprovdané dívky a novomanželky spíše než starší vdané ženy s dětmi. Obvykle se nosí při podávání jídla mužům, dojení krav a důležité rituály, jako jsou svatby, uvádí web ICDO.
Tato „deska“ má řadu významů. Za prvé je to symbol velké krásy. Za druhé znamená závazek vůči manželovi, protože se nosí s velkou hrdostí, když mu podává jídlo. Pokud manžel zemře, destička ze rtu je odstraněna, protože vnější krása ženy po jeho smrti údajně vybledne. A konečně, deska je mocným vizuálním znakem identity. Bez něj riskují, že si je spletou s příslušníkem jiného kmene.
Zákrok se zdá být drastický, ale ve skutečnosti nebolí ani hojení
Dívce ve věku 15 nebo 16 let řeže její matka nebo jiná žena z osady spodní ret. Řez se drží otevřený dřevěnou zátkou, dokud se rána nezahojí, což může trvat asi 3 měsíce. Mursiové mají velmi dobré masti na rostlinné bázi, které tyto rány zahojí, uvádí Mursi. Pak už je jen na dívce samotné, jak moc chce ret roztáhnout. Obecně se má ale za to, že čím větší destičku žena nosí, tím větší kvality jako žena nabízí. Očekává se také, že její vyvolený počká, než se její ret zahojí, než spolu stráví první „manželskou noc“.
Archeologické důkazy naznačují, že tyto ozdoby do rtů byly nezávisle vynalezeny nejméně šestkrát, v Súdánu, Eritreji a Etiopii (8700 př.nl), Mezoamerice (1500 př.nl) a pobřežním Ekvádoru (500 př.nl). Dnes tento zvyk udržuje jen několik skupin v Africe a některých částech Jižní Ameriky, uvádí web Guardian. Je ale přinejmenším zajímavé, že se tento zvyk rozšířil do různých částí světa, přičemž „přežil“ tisíce let.