Film Hlas lásky o Céline Dion: Rozhovor s režisérkou Valérií Lemercier o natáčení filmu

Film Hlas lásky vznikl jako pocta a oslava kanadské zpěvačky Céline Dion, která už desetiletí svým hlasem okouzluje celý svět. Rozhovor přinesla produkční společnost stojící za filmem plným lásky.

„U Céline mě kromě talentu fascinuje její upřímnost. Chová se k publiku jako k rodině. Když jsem ji viděla na koncertě v Bercy, cítila jsem kolem ní doslova auru a to, jak milí jsou její fanoušci. Cítila jsem se jako doma,“ říká režisérka a spoluautorka scénáře Valérie Lemercier, která zároveň ve snímku účinkuje iv hlavní roli . „Měsíce jsem přes den, v noci sledovala, četla a poslouchala spoustu věcí o Céline, o jejím manželovi a nakonec o její rodině a zejména o trojici, která se stala mými novými přáteli. Chtěla jsem vyprávět světu o síle její rodiny, zázemí, které jí vždy pomohlo udržet nohy na zemi,“ vysvětluje.

VIDEO: Příběh filmu začíná v Quebeku, koncem šedesátých let 20. století, kdy Sylvette a Anglomard přivítají ve své rodině 14. dítě: Aline.

„Nejprve jsem hlavní postavě říkala Céline. O šedesát stran později se k projektu připojila Brigitte Buc, se kterou jsem pracovala už na komedii Taková normální královská rodinka (Palais Royal!, 2005). Přesvědčila mě, abychom křestní jména změnili. Tím se všechno odblokovalo. Díky „Aline“ zachováváme realitu, ale mohli jsme si svobodně vymýšlet detaily, jako zásnubní prsten v kopečku zmrzliny nebo staré boty, které její matka půjčila na první konkurz, což vysvětluje tisíce párů bot, které později má ve svých šatnách. Nechala jsem se vést svým instinktem,“ prozrazuje scenáristka.

V rodině Dionových převládá celý život hudba a když Aline vyroste, objeví v ní překrásný dar, zlatý hlas. Když si její hlas vyslechne hudební producent Guy Claude (Sylvain Marcel), napadne ho pouze jediná věc – udělat z Aline největší světovou zpěvačku. S podporou své rodiny a pod zkušeným vedením Guye Claudea, ze kterého později vznikne láska, budou spolu psát příběh neobyčejného osudu.

Přinášíme vám inteview s Valérie Lemercier o filmu Hlas lásky (režie, scénář, hlavní role).

Tedy nejprve, proč jste byla tak fascinována Céline Dionovou?

Stále jsem na to nepřišla. Často jsem poslouchala její písně, zejména ty, které složil Jean-Jacques Goldman. O jejím životě jsem toho moc nevěděla, a vlastně ani o zbytku jejího repertoáru. V prosinci 2016, kdy jsem ji, jako miliony dalších lidí, viděla, jak musí dělat první kroky bez Reného, ​​velmi jsem se s ní ztotožnila. Dojala mě její odvaha. Její samota. Když jsem dokončila svůj film, romantickou komedii Marie-Francine (2017), řekla jsem v rádiu, že Céline bude mým dalším námětem. Nemyslela jsem to vážně, ale ten večer mi Emmanuelle Duplay řekla, že na tom chce pracovat. Přesně si pamatuji, jak mě její nadšení povzbuzovalo. U Céline mě kromě jejího talentu fascinuje její upřímnost. Chová se k publiku jako k rodině. Když jsem ji viděla na koncertě v Bercy, cítila jsem kolem ní doslova auru a to, jak milí jsou její fanoušci. Cítila jsem se jako doma.

• 

Proč máte k Célině Dionové blízko?
Velkou část svého života jsem strávila, i když samozřejmě v menší míře než Céline, na jevišti, v divadlech, stanech, šatnách. Vím, co jsou dlouhé štace, jídla polknutá před zrcadlem, potřeba zaplnit prostor, mít každý večer svůj hlas a tělo, které mě nezklamou. Cítila jsem vřelost publika i samotu, která přichází po představení. Narodila jsem se do rodiny zemědělců. Každá z mých babiček měla devět dětí. Na Nový rok nás bylo u stolu prarodičů 150. Můj otec nás donutil znát všechna jména příbuzných než se s nimi setkáme. Stejně jako v rodině Dionových musel každý z nás vylézt na židli, aby něco recitoval, zpíval nebo hrál na nějaký nástroj. Přála bych si, abych uměla převést problémy na něco pozitivního. Ona to dokáže. Otevře se, mluví o sobě, o svém životě, sdílí veškerou svou radost i smutek s publikem. To jsem nikdy nedokázala.

Doprovázel přípravu na film rozsáhlý výzkum?
Měsíce jsem přes den, v noci sledovala, četla a poslouchala spoustu věcí o Céline, o jejím manželovi a nakonec o její rodině a zejména o trojici, která se stala mými novými přáteli. Chtěla jsem vyprávět světu o síle její rodiny, zázemí, které jí vždy pomohlo udržet nohy na zemi.

Oblíbila jsem si i Québec s jeho obyvateli a jejich láskou ke zpěvu. Dětstvím mě doprovázel Félix Leclerc a díky Céline jsem objevila mnoho dalších drahokamů, které ve filmu uslyšíte. Když jsme natáčeli Célenin „festival písní její rodiny“, po skončení ve studiu zůstali místní zpěváci/herci a zpívali. Ne jednu, ale pět, deset písní nebo popěvků, jak tomu říkají oni. Tomuto výrazu „popěvek“ se v našem filmu vyhýbáme, aby mu rozuměli i Francouzi. Snažila jsem se vyhýbat klišé. Chtěla jsem, aby film vyprávěl o Québecku bez javorového sirupu nebo jejich typických nadávek.

• 

Jaké bylo psát scénář?
Začala jsem psát asi po roce čtení a studia. Nejprve jsem hlavní postavě říkala Céline. O šedesát stran později se k projektu připojila Brigitte Buc, se kterou jsem pracovala už na komedii Taková normální královská rodinka (Palais Royal!, 2005). Přesvědčila mě, abychom křestní jména změnili. Tím se všechno odblokovalo. Díky „Aline“ zachováváme realitu, ale mohli jsme si svobodně vymýšlet detaily, jako zásnubní prsten v kopečku zmrzliny nebo staré boty, které její matka půjčila na první konkurz, což vysvětluje tisíce párů bot, což má později ve svých šatnách. Nechala jsem se vést svým instinktem.

Proč změna jména na Aline všechno zjednodušila?

Protože dvě Céline Dion neexistují! Je živá a zdravá a slavnější než kdykoli předtím. Kromě toho, když mi někteří technici omylem řekli Céline, začervenala jsem se. Tento příběh jsem potřebovala nastavit poměrně přesně, ale přitom si zachovat odstup. Když jsme pracovali v Québecku, byla jsem ochotna tam natáčet kdekoli, jen ne v Charlemagnu (rodná vesnice Céline Dion). V jednu chvíli jsme měli možnost natáčet v bývalém domě Céline a Reného, ​​který prodala. Ale raději jsem se tomu vyhnula. Půjčili jsme si dvě židle, které vlastnila. Málokdy jsem se odvážila si na ně vůbec sednout!

Proč jste se ve filmu soustředila na lásku Aline a Guye Claudea (Céline a Reného)?

Je to jádro příběhu Céline. S Reném se našli. Přišla do jeho života právě ve chvíli, kdy se chystal opustit kariéru producenta. Objevil ji a ona ho zachránila. Zastavil svůj dům, aby zaplatil její první album. Každému umělci bych přála partnera, jak byl on. Říká se, že je lepší, aby pár nepracoval ve stejné oblasti. Ale věřte mi, že každý zpěvák by měl rád svého „Reného“ po svém boku. Lidé si z nich dělali zábavu, z jejich věkového rozdílu, z oplodnění in vitro, které potřebovaly, aby mohly mít děti. Někteří lidé si mysleli, že ji přinutil pracovat. Ale on měl velkolepé vize a ona byla velmi ambiciózní. Který umělec a hlavně která žena strávila celý život s jedním mužem? Mám ráda nesourodé páry. Jsem vlastně romantička a jediné, co mě zajímá, jsou milostné příběhy. I když jsem si dlouho nemyslela, že někdy nějaký natočím.

• 

Proč?

Láska nikdy nebyla pro mě tématem. Ne v mých stand-up vystoupeních a ne v mých filmech. Nikdy jsem si nemyslela, že bych měla talent na vyprávění milostných příběhů. Když jsem byla malá, lidé mi neříkali, že jsem hezká, a tak jsem se rozhodla být spíše vtipná. Rozesmát lidí se stalo mou identitou. Milostné aféry nebyly nic pro mě. V tom jsem se začala měnit až o dost později. Moje transformace začala natáčením Marie-Francine.

Hlas lásky je vaším šestým filmem. Není to komedie, co od vás většina lidí očekává…

Nevím, co lidé očekávají. Pravděpodobně si mysleli, že si z ní budu dělat zábavu. A to je něco, co by mě v životě nenapadlo. Nikdy jsem necítila povinnost vtipkovat, a to ani ve svých filmech, ani v životě. Můj film obsahuje určitou dávku komedie, ale pouze situační. Zobrazuje například rozpor mezi malou dívkou spící v šuplíku a jejím životem hvězdy světové úrovně. Ale nikdy jsem se nesnížila k parodii. Její osud je báječný, téměř jako pohádka. Je to film o princezně, ale bez princezny. Ale samozřejmě film s pěknými šaty, třpytkami, vlasy poletujícími ve větru a vysokými decibely. Splňuje mou lásku k provlékání se, ke slušnosti i výstřednosti. Skutečná Céline je tak trochu klaun. Dokonce jsem slyšela, že koučuje lidi, kteří ji chtějí imitovat. Film je možná ve skutečnosti vážnější, než je ona sama.

Jak jste hráli Céline Dionovou?

Tak, že jsem se jí nepokoušela napodobit. Ani jsem nechtěla napodobovat Célinin výrazný přízvuk. Během natáčení jsem se někdy nechala trochu unést, takže jsem pak sama sebe musela dodatečně předabovat. Sekvence z koncertů jsme natáčeli ve Francii – v Palais des Congrés, Palais des Sport nebo v divadlech na předměstí Paříže. Nikdy bych se neodvážila zazpívat v Quebecu před quebeckým komparzem se svým příšerným akcentem! Během příprav na film jsem měla poměrně málo času na zkoušení role, takže jsem velmi improvizovala. Zpívat na playback jsem si zkoušela den před natáčením. Buď to trefím nebo ne, řekla jsem si. Velmi mi pomohl štáb. Uvědomili si, že během zpívaných scén se potřebuji plně soustředit pouze na roli. Náš rozvrh byl nabitý včetně víkendů. Naštěstí jsem mohla každý den spát během obědové pauzy. Ty šlofíky mi zachránily život. Ale poprvé v životě jsem se nemohla dočkat až začneme natáčet, abych ji mohla hrát.

• 

Kdo ve skutečnosti ve filmu zpívá?

Céline ne… Ve skutečnosti zpívá naprosto úžasná Victoria Sio, která pro nás natočila všechny covery, jaké jsme potřebovali. To byla vědomá volba. Co se týká zpěvu, udělat krok zpět. Vyprávět příběh Aline Dieu a ne Céline Dion. Victoriiny interpretace písní mě ohromily. Vzhledem k tomu, že jsme si dovolili upravit časovou osu některých písní, Victoria vlastně zpívá konkrétní Célininy písně v našem filmu mladší, než když je zpívala Céline.
Například přídavek Pour que zde m’aimes jsme zařadili do jiného období života Céline, než bylo ve skutečnosti. A pro Titanic jsme nahráli podklad se strunnými nástroji, což ve filmu Titanic není.

Jak jste balancovali mezi fakty a fikcí?

Řekněme, že jsme učinili skutečné události „kinematografičtějšími“. Například, ve skutečnosti oznámila Céline Renému své těhotenství během jídla v kuchyni, ale říkala jsem si, že by bylo roztomilejší, kdyby tu informaci napsala do bramborové kaše, protože tento druh rozmarů je prostě její. Rovněž jsem si upravila některé detaily, kterým porozumí pouze Céline. Například jsem si vymyslela její útěk ulicemi Las Vegas.

Na druhé straně, při všem, co souvisí s Quebecem, jsme se drželi co nejblíže realitě. Použili jsme některé z jejích skutečných věcí, například sušičku nebo obrovský sporák.

Takže 90% hereckého obsazení jsou Quebečané?

Samozřejmě, aby byl film věrohodný. Nechtěli jsme žádat slavné francouzské herce, aby předstírali, že se narodili v Québeku. Nebyla to jen otázka přízvuku, mělo to více společného s určitým myšlením. A navíc, naši quebečtí herci a komparsisté jsou neuvěřitelně talentovaní! A to jsem většinu z nich vybírala téměř instinktivně na základě fotografií. Pro roli Guye Claudea jsem strávila dlouhou dobu hledáním mezi quebeckými herci, zpěváky a televizními moderátory. Až jsem našla Sylvaina Marcela. Nakonec jsem ho našla na internetu pod záložkou „komici“. Ve filmu je úžasně citlivý. Když jsem se s ním setkala a nabídla mu tu roli, myslel si, že si dělám legraci. Je to směšné, ale Sylvain je ve skutečnosti stejně starý jako já. Naštěstí jsme měli velmi šikovné maskéry, paruky a kadeřníky,

Pro roli Aliiny matky jsem potřebovala skutečnou dámu. Když jsem se setkala s herečkou a profesorkou Danielle Fichaudovou na obrazovém testu v Montrealu, měla jsem jasno během pěti vteřin. Má takový temperament!
Jean-Bobin, Alinin velký bratr, měl původně málo prostoru. Ale když jsem viděla, jak skvěle ho Antoine Vézina hraje, pořád jsem mu přidávala další prostor. Navíc Antoine i Danielle dokázali zmírnit svůj quebecký přízvuk, aby zůstali srozumitelní i bez titulků. Jsem hrdá, že jsem je mohla představit francouzskému publiku!

Měli jste ohledně režie tohoto projektu nějaké obavy?

Měla jsem grandiózní téma a tomu jsem se potřebovala vyrovnat. Co pro mě bylo výzvou, protože o svém životě naopak nerada něco prozrazuji. Jenže Céline vždy dává všechno, vše otevřeně sdílí. Formou filmu jsem tedy musela oslavit její velkorysost a eleganci. Pracovala jsem se štábem, se kterým jsem dělala Marie-Francine. Všichni mě znají do detailu. Vědí, že mohou na poslední chvíli přijít s nápady a já s tím nemám problém. Je pravda, že to bylo poprvé, co jsem měla při spoustě scén už dopředu naprosto detailní představu jak natočená scéna musí vypadat. Věděla jsem, že film chci začít tím, že zpěvačka pláče ve své velké bílé posteli a má na uších sluchátka.
Náš film začíná v roce 1932 a pokračuje do roku 2016. Svůj film jsem chtěla pojmout trochu jako bajku.

Vy sama hrajete Aline ve všech jejích obdobích, tedy i ve věku pěti let. Zvláštní efekty jsou opravdu působivé.

Dlouho jsme si nemysleli, že to bude možné. Ale během přípravy mi můj kameraman řekl: „Poslouchej, zkus zahrát malou Aline, bylo by to celé upřímnější a jednodušší!“

Chtěla jsem, abych na plátně byla vidět celá, dokonce i ve scéně, kde pětiletá Aline zpívá na svatbě své sestry. A vyšlo to. Štáb zvláštních efektů odvedl pozoruhodnou práci. Fungovalo to. Namísto toho, abychom jim posílali k úpravám jednotlivé sekvence, jak se to většinou dělá, chtěli jsme je zapojit od začátku, ukázat jim celý film, aby mě dodatečně mohli upravit podle logiky sledu sekvencí. Současně jsem je požádala, abych se mohla zúčastnit jejich pracovních porad.

Pokud jde o moji siluetu, když hraji mladičkou Aline, nosila jsem pod kostýmy silně stahovací pásy a na hrudi malá falešná teenagerská prsa, připevněná na velmi těsné stahovací obvazy. Také jsem nosila sadu zubních protéz pro scény do Alininých osmnáctin. Maskéři mi snížili vlasovou linii a tím zmenšili čelo, takže jsem vždy po jejich práci začínala vidět, jak se objevuje Céline.

Nikdy jste se nepokusili se Céline Dionovou setkat?

Mohla jsem. Lidé kolem mě to několikrát navrhovali. Je velmi zaneprázdněná, obklopená svými spolupracovníky, věděla jsem, že bych se s ní mohla setkat na pět minut před její show nebo chvilku na módní přehlídce. K čemu by to bylo dobré? Ona sama preferovala scénář vůbec nečíst. Udělala jsem vše pro svůj projekt a doufám, že se jí bude líbit, že se nebude cítit zrazena. Například jsme nemohli natočit scénu jejího návratu z Vegas helikoptérou, což by se nám v našem filmu moc líbilo. Céline kdysi v televizi řekla, že by nikdy nebudila sousedy tím, že by u svého domu přistávala helikoptérou. Jezdila z koncertů každou noc dvě hodiny autem. Takže ani my jsme nemohli tento její zvyk a ohleduplnost měnit.

Můžeme tedy říci, že váš film je pravdivě jedinečný?

Přestože je to klasický životopisný film, je tam oproti jiným velký rozdíl. Céline žije. Musím přiznat, že o to víc jsem nervózní, jestli se její výsledek bude líbit. Také jsem se bála reakce našich quebeckých koproducentů. Koneckonců, pro ně jsem byla jen tou ženskou, co hrála malou roli v Návštěvnících (Les Visiteurs, 1993). A teď jsem tady a pohrávám si se Céline, jejich národním pokladem! Do promítací místnosti vstupovali s nevraživostí. Ale když vycházeli, ti, kteří znali Reného velmi dobře, volali, že ho poznali a že jsem opravdu porozuměla jejich vztahu a vystihla ho.

Kromě toho, při střihu filmu vždy postupujeme chronologicky. Úprava prvních dvou třetin filmu nám trvala strašně dlouho i proto, že jsme věděli, že směřujeme ke smrti Guye Claudea. To nás děsilo. V ten den, kdy jsme tuto část stříhali, jsem šla domů úplně zničená. Konec. On byl pryč.

Už jste pustili film přátelům a rodině?

Ano, mým třem sestrám, kterým se líbily zejména rodinné scény. A máme tam jeden detail, který ve Francii obvykle přehlížíme: v Québecku někteří lidé říkají „une avion“. Letadlo je pro ně ženského rodu. V mé vesničce v Normandii, kde jsem vyrůstala, je to stejně. Do té doby jsem se této drobnosti smála jen já. A byla jsem šťastná, když se v tomto momentě rozesmály i mé sestry. Tak doufám, že obyvatele Québecku to také rozesměje a potěší.

A jinde ve světě?

To nevím. Ale film je quebecký, je to kanadská koprodukce. Natáčeli jsme ve čtyřech zemích: ve Francii, Kanadě, Španělsku a USA. Bylo to poprvé, co jsem byla zodpovědná za tak velký film a je divné říci: myslím, že tohle byl pro mě nejlehčí film. Ne z hlediska plánování. Ale pro nadšení a radost, která na place panovala. A také proto, že toto téma všechny nadchlo. Célinin humor a životní síla byla inspirací pro nás všechny…

Zdroj: Distribuční společnost Magic box Slovakia