Jaké byly nejkrásnější milostné dopisy v průběhu dějin.

Dnes slavíme den lásky ve všech svých podobách. Ať jsou to milenci, kteří se schází, aby společně pojedli čerstvé plody lásky, či dlouholetí manželé a společníci na cestě životě, jež dnes oslaví svůj dlouhý svazek trochou výjimečného kouzla, každá láska má v tento den své místo.

Láska tu byla s námi v průběhu celých dějin, trápili se jí slavní muže i ti největší chudáci, spojuje lidi a rozděluje. Své city vydali papíru nejeden slavný muž či žena, spisovatel či skladatel a trápili se s nimi stejně jako kterýkoliv z nás. Tady jsou ty nejkrásnější z nich.

Od básníka Paula Éluarda: „Bez lásky není života. A já, moje malá Galo, tě neskonale miluji. Vůbec nevěřím v život, věřím v tebe. Tento vesmír, který je můj a který se mísí se smrtí, může vstoupit jen s tebou. Ve tvé náruči existuji. A ve tvých očích, mezi tvými prsy, mezi tvýma nohama, že nikdy nezmizím.
Zbytek je jen velká bída, která o zhroucení jen sní.“

Spisovatelka Virginie Woolfová svému manželovi: „[…] podívat se životu do tváře, podívat se na něj zblízka a pochopit ho jen proto, abychom ho pochopili, milovali ho a rozhodli se ho odložit, rozhodli se ho ponechat jeho univerzální kráse a odejít spolu s léty prožitými a strávenými společně.
Na dny, má lásko. A pak okamžiky. Věčné okamžiky… Nechat se vést světem, které jsem chtěla, ale který jsi ty nechtěl. Nikdy nenechám zmizet tvůj úsměv z mé tváře, tvou lásku ke mně a to, že nechci… co? Možná proto, že nechci, abys mě miloval.“

Básník John Keats své Fanny Browne: „Moje láska ze mě udělala sobce. Bez tebe nemohu existovat. Zapomenu na všechno kromě toho, že tě znovu uvidím. Můj život jako by se tím zastavil, dál nevidím. Pohltila jsi mě. V tuto chvíli mám pocit, že jsem se rozplynul – byl bych hluboce nešťastný bez naděje, že tě brzy opět uvidím. Má sladká Fanny, změní se někdy tvé srdce? Má lásko, změní se to?“

Herečka Adele Sandrocková pro spisovatele Arthura Schnitzlera: „Když jsem se probudila, měla jsem pocit, že jsem stále v kouzelném kruhu tvé lásky, jako bych byla stále v tvém náručí… Cítila jsem, jak mi tvá ústa nasávají dech – necítila jsem lásku, štěstí – a všechna ta slova, slova uštvaná k smrti, až se z nich staly karikatury, byla mnohem spíš něčím jiným, znovuzrozením, neznámým světem, který mi odhalil svou nádheru, sňatkem těla a duše prodchnuté nekonečnou touhou – a blaženou ztrátou sebe sama [. ..]“

Skladatel Ludwig van Beethoven neznámé: „[…] buď klidná – miluj mě – dnes – včera – Kolik touhy, kolik lítosti nad tebou – nad tebou – nad tebou – nad mým životem – nad mým vším – sbohem – prosím, miluj mě dál – nikdy nezapírej nejvěrnější srdce své milované. Věčně tvůj. Věčně můj. Věčně naše.“

Od spisovatele Jacka Londona pro Annu Strunsky: „Řekl jsem snad, že se lidé dají rozdělit do kategorií? Pokud jsem to tedy řekl, dovolte mi upřesnění: ne všichni lidé. Unikáte mi. Nemohu vás zařadit, nemohu vás uchopit. V devíti případech z deseti dokážu odhadnout člověka, v závislosti na okolnostech, předvídat reakce, v těchto devíti případech z deseti dokážu ze slov nebo gest rozpoznat tlukot srdce. Ale na desátý pokus to vzdávám. Nechápu to. Jsi desátý pokus.“

Spisovatel James Joyce pro Noru Barnaclovou: „Existuje dopis, který se neodvažuji napsat jako první, ale přesto každý den doufám, že mi ho napíšete. Dopis jen pro mé oči. Možná mi ho napíšete a ukojíte mou touhu. Co nás teď může rozdělit? Trpěli jsme a byli jsme zkoušeni. Zdá se, že se mezi námi rozplynul každý závoj studu a nedůvěry. Nebudeme v očích toho druhého vidět hodiny a hodiny štěstí, které nás čekají? Ozdob pro mě své tělo, nejdražší, buď krásná a šťastná a milující a provokující, plná vzpomínek, plná tužeb […]“

Hudebník Leonard Cohen Marianne Ihlenové: „Lidé se mění, stejně jako jejich těla, ale jedna věc se v lásce nemění. Marianne, ta žena z filmu Sbohem, Marianne, když slyším její hlas v telefonu, vím, že všechno zůstalo při starém, přestože se naše životy rozdělily. Mám pocit, že láska nikdy neumírá a že když je nějaký cit tak silný, že vznikne píseň, je v něm něco nezničitelného. […] Víš, že jsem ti tak blízko, že kdybys natáhla ruku, mohla by ses dotknout té mé.“

Od Juliette Drouet k Victoru Hugovi: „Kdybych tak byla moudrá žena, mohla bych ti popsat, můj nádherný ptáčku, jak v sobě spojuješ krásu tvaru, peří a zpěvu! Vysvětlila bych ti, že jsi největší zázrak všech dob, a pořád by to byla jen prostá pravda. Ale abych to všechno vyjádřila dobře znějícími slovy, ó můj skvělý, potřebovala bych hlas mnohem harmoničtější, než jaký má můj druh – jsem totiž skromná posměvačná sova […]“

Frida Kahlo své milence: „Chci ti dát ty nejkrásnější barvy, chci tě líbat… […] Chci být vodou, která tě omývá, světlem, které ti dává tvar, chci, aby moje látka byla tvou látkou, chci, aby tvůj hlas vycházel z mého hrdla, abys mě hladila zevnitř… […] Když někdy trpíš, chci tě naplnit něhou, aby ti bylo lépe. Když mě budeš potřebovat, vždycky mě najdeš ve své blízkosti. Vždy na tebe čekám. A já chci být lehká a jemná, když chceš být sama.“

Vita Sackville-Westová Virginii Wolfové: „Zmenšila jsem se na věc, po které Virginie touží. Včera v noci jsem pro tebe v bezesných hodinách plných nočních můr složila krásný dopis, ale je to všechno pryč: prostě mi chybíš, docela prostě, zoufale, lidsky. Chybíš mi víc, než bych věřila, a byla jsem připravená, že mi budeš chybět, hodně. Takže tento dopis je vlastně jen výkřikem bolesti […]“

Spisovatel Marcel Proust skladateli Reynaldovi Hahnovi: „Přál bych si, abys tu byl stále v podobě boha, který je pro ostatní smrtelníky neviditelný.“

Filozof Friendrich Nietzsche: „Mé princezně Ariadně, mé milované. To, že jsem muž, je předsudek. Ale já jsem často žil mezi lidmi a vím, co všechno mohou lidé cítit, od nejnižších věcí až po ty nejvyšší. Byl jsem Buddhou mezi Indiány a Dionýsem v Řecku […] Nakonec jsem byl opět Voltairem a Napoleonem, možná i Richardem Wagnerem… Ale tentokrát přicházím jako vítězný Dionýsos.
Ariadno, miluji tě, tvůj Dionýsos.“

Spisovatelka George Sandová svému milenci Alfredu de Mussetovi: „Kéž moje vzpomínka neotráví žádnou z radostí tvého života, ale nedovol, aby tyto radosti zničily mou památku. Buďte šťastní, buďte milováni. Jak by ne? Ale podívejte se na mě z malého tajného koutku mého srdce a jděte tam ve dnech svého smutku hledat útěchu nebo povzbuzení. Miluj tedy, můj Alfréde, miluj, jak jen můžeš. Miluj mladou, krásnou ženu, která ještě nemilovala, chovej se k ní dobře a nenech ji trpět.“

Lékař Gino Strada své ženě: „Milá Terezo, zlobím se na tebe. Velmi, až příliš. Říkala jsi mi, že odjíždíš, ale já jsem pořád doufal, že si to rozmyslíš, že tu cestu zrušíš. Místo toho jsi s úsměvem odešla. Zlobím se na tebe, protože jsi mi vzala šanci vrátit ti alespoň kousek té tiché a velké lásky, kterou jsi mi dávala čtyřicet let. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl vyrovnat skóre, ale chtěl bych ti dnes, zítra i potom dát trochu lásky. „Ale, miláčku, […] na to jsi měl myslet dřív…“: Mám pocit, že mi to říkáš znovu. Jako vždy máš pravdu.“

Spisovatel Boris Pasternak: „[…] váže mě k tobě život, slunce svítící do okna, pocit lítosti a smutku, vědomí mé viny (ach, ne před tebou, samozřejmě), ale přede všemi, vědomí mé slabosti a nedostatečnosti toho, co jsem dosud vykonal, přesvědčení, že člověk musí vynaložit obrovské úsilí a hory přenášet, aby neoklamal své přátele a neukázal se jako podvodník. A o kolik lepší jsou všichni ostatní kolem mě a o kolik ohleduplněji se k nim chovám a o kolik jsou mi dražší, o to víc a hlouběji tě miluji, o to víc provinile a smutně. Pevně tě objímám a málem padám něhou a málem se rozpláču.“

Frida Kahlo svému manželovi: „Kde jsi? Kde jsi? […] Noc mě dusí, jak mi chybíš. […] Moje noc by ti ráda zavolala, ale nemá hlas. Přesto by tě ráda zavolala, našla a na chvíli objala a zapomněla na tento čas, který zabíjí. Moje tělo to nedokáže pochopit. Potřebuje tě stejně jako já, možná že nakonec já a moje tělo tvoříme jeden celek. Moje tělo tě potřebuje, často jsi mě téměř uzdravil. Moje noc se zaryje dovnitř, až přestane být tělesná a pocit se stane silnějším, ostřejším, zbaveným hmotné podstaty. Moje noc hoří láskou.“

Jean Cocteau Jeanu Maraisovi: „Zbožňuj mě, jako já zbožňuji tebe, můj milovaný Jeannot, a drž mě blízko svého srdce. Pomoz mi, abych byl svatý, abych tě byl hoden. Žiji jen tebou a pro tebe.“

Malíř Amedeo Modigliani básnířce Anně Achmatové: „Jsi vášeň náčrtku v sešitě, exaltovanost barev, záliba polibku, kterým se prozradíš z lásky. […] A tak vám píšu a píšu vám znovu. Protože nostalgie mi připomíná tvůj obličej. Básnířko, hledala jsi mě. Jím málo a jako ranní obloha plná deště se můj pohled zatemňuje. Ale srdce si tě pamatuje. […]. Jak jsme byli bystří? Pamatuješ si, drahá Anno. Střípky absolutna vzdorující prachu.“

Senátor Giovanni Verga Dině: „Říkám ti jen tolik, že tě mám stále a stále před očima a provázím tě každou hodinou tvého dne, a cítím, že mi chybí ta nejdražší a nejlepší část mého já. Jak jsi mě takhle dostala? Ta cesta, kterou jsem absolvoval sám, poté co jsem ji absolvoval společně s tebou, byla velmi smutná; každé místo, každý kámen, který jsme spolu viděli, se mi vrací a poutá mě. Slova, činy, tón vašeho hlasu. Slova, která jsi neřekla, a ta, která jsem se neodvážil vyslovit.“

Běžte a zahrňte svoji lásku těmi nejkrásnějšími slovy. Krásného Valentýna všem!

Zdroj: Showbizz Daily, Citáty.net, kniha Milostné dopisy slavných mužů