Rozhovor s pohybovou terapeutkou Andělou: Pohybem ke šťastnějšímu životu

Anděla Kubátová patří k našim nejlepším pohybovým koučkám, která je tu od toho, aby lidské tělo a duši léčila tancem a pohybem. Chcete začít tančit a pohybovat se, ale nevíte jak? Od toho je tu právě Anděla, která nabízí i pohybové lekce pro začátečníky.

Jelikož se náš web zabývá nejen módou, ale i zdravým životním stylem, naše redakce se rozhodla oslovit pohybovou terapeutku s duší víly, zda by se s námi nepodělila o její začátky s tancem a pohybem všeobecně. Nejen, že tato tanečnice studovala v Olomouci na Akademii Alternativa, ale také je členem MAUT (Mezinárodní asociace uměleckých terapií). 

Moc nás těší, že sis udělala čas na náš rozhovor, mohla by jsi se čtenářkám představit?

Ahoj! Určitě, ráda. Jsem Anděla a jsem tanečně-pohybová terapeutka. Tanečně-pohybovou terapii jsem studovala tři roky a od letošního května se jí věnuji naplno v rámci svého podnikání.

Mám titul DT, což znamená diplomovaný terapeut. Mimo tanec a pohyb miluji přírodu, mou kočičí společnici Omu a mého drahého muže, se kterým jsme spolu již krásných šest let. A obecně jsem veliký nadšenec. Do všeho. A ještě bych ráda dodala, že to, jak smýšlím a jakou cestou jsem se vydala, hodně ovlivnila má střední škola – Waldrofské lyceum v Semilech, které mi dalo nejkrásnější čtyři studijní léta.

Co přesně tě přivedlo k pohybové terapii?

Byl to takový přirozený proces. Já jsem milovala tanec od malička. Ale když jsem se mu začala později  víc věnovat, zjistila jsem, že se po něm cítím moc dobře. Během něj jsem zapomínala na všechny své trable, nemoci a prostě mi bylo tak nějak fajn. A tak když jsem se pak rozhodovala, čemu se v životě věnovat, říkala jsem si, že přeci musí existovat něco, co používá tanec a pohyb jako lék. A ono jo! Objevila jsem tanečně-pohybovou terapii. A protože mě vždycky bavila psychologie, bylo jasno.

Ale dlouho jsem se té pohybové cestě vyhýbala, protože jsem často slýchávala poznámky jako „nemůžeš si udělat z koníčku práci, pak tě to přestane bavit.“ Docela dlouho jsem tomu věřila, a proto jsem hledala uplatnění všude jinde. Zkusila jsem marketing, copywriting, koordinátorku výzkumu – prostě všechno možné. Ale nakonec jsem zůstala u tance a pohybu a nelituji toho. Naopak. Tím, že to miluji, mě má práce o mnoho víc naplňuje.

Na svých webových stránkách uvádíš, že se potýkáš Turnerovým syndromem a celikaií. Kde neustále bereš spoustu energie?

Já byla odmala životní optimista a nadšenec. Pak bylo docela dlouhé období, kdy jsem tohle nastavení ztratila, ale to je na delší povídání. Každopádně teď se k tomu zase vracím. Vždycky jsem se však snažila kultivovat v sobě pozitivní emoce. A ty neskutečně nabíjí. Píši si teď, docela čerstvě, deník vděčnosti, a to je taky něco, co člověka skvěle dobije novou energií.

Ale pak je to prostě obecně nastavení denní rutiny. Ranní studená sprcha, ranní chvíle jen pro sebe, a hlavně pak radost z maličkostí. Protože každý den se stane něco, co je krásné, milé, co potěší. A když tu radost z toho načerpáme a prožijeme, pak prostě nemůžeme být bez energie.

Snažím se také ze svého života vymazat věci, které mi energii berou. Jednoduše, když u něčeho cítím, že mi to nedělá dobře, že jsem po tom unavená, zničená, snažím se to nedělat. Samozřejmě, jde o to, o co se jedná. Když je to něco, bez čeho se neposunu dál, tak se to snažím jakkoliv zpříjemnit. Taková klasika – při úklidu ráda poslouchám podcasty. J A hned se uklízí lépe.

No a pak mě samozřejmě dodává energii pohyb a tanec. To je nabíječ největší.

Tví fanoušci také vědí, že tančíš už od svých tří let, co tě k tanci přimělo?

To je otázka. Vedla mě k němu hodně maminka. Ale už právě jako malinká jsem se ráda hýbala do hudby. Prostě a jednoduše jsem vždycky začala a maminku jsem pak nutila taky: „Maminko, prosim tě, tanči!“

A tohle mi tak nějak zůstalo. Je to pro mě prostě přirozené. Já vždycky ráda říkám, že jsem začala dřív tančit, než chodit.

Vím, že nabízíš kurz Pohybem k sebelásce. Můžeš čtenářkám přiblížit, co tento kurz obnáší a zda se ho mohou zúčastnit?

Je o propojení nás samotných s naším tělem. O poznání těla a o reflektování toho, jak na naše tělo koukáme teď. O budování vztahu k tělu a k nám samotným. Je tam pět pracovních listů, které právě reflektují situaci „jak to mám teď“, dále tam je pět malých úkolů na každý den a pak hlavně pět pohybových cvičení.

Ta jsou zaměřená na objetí, pohlazení, rozkvetení a sebehodnotu. Se vším tím se dá v rámci pohybu a tance pracovat.

A koupit – teď aktuálně se pořídit nedá. Stáhla jsme ho a budu ho trochu poupravovat. K dispozici je na webu stále, ale plánuji ho spustit i s přímou podporou po novém roce a v hlavně trochu upravené verzi.

Co pro tebe samou znamená sebeláska?

Pro mě to je plné poznání a přijetí sebe samé se vším všudy, co k nám patří. Podle mého má tři kroky, které právě také reflektuji v kurzu Pohybem k sebelásce. První je sebepoznání, protože bez poznání sebe samé nemůžeme začít sami sebe přijímat.

Druhým krokem je sebepřijetí. To je stav, kdy víme, kdo jsme a co k nám patří a došli jsme k tomu, že jsme to vše přijali za své. A dalším, posledním krokem, je sebeláska jako taková. A to už je ten největší level.

Co bys poradila lidem, kteří se chtějí věnovat tanci, ale bojí se, že nejsou třeba dostatečně flexibilní? Kde začít?

První krok je se prostě nebát. Pustit si písničku a začít na ni tančit. Jakkoliv. Každý jsme tanečník, svůj, originální a jedinečný. To je třeba si uvědomit. Naše tělo je k tanci stvořené, tanec tu byl s námi už dávno a byl součástí lidské kultury. Jen dnes jsme ho vynesli na jakýsi piedestal a dali mu punc „nedosažitelnosti“ pro běžného člověka. Ale tak to zkrátka není. Takže první krok je nebát se a prostě začít.

No a pak… když začneme naslouchat hudbě, zkusme rozpohybovat postupně jednotlivé části těla. Nejdřív jen hlavu, pak jen ramena, jen ruce, boky, jenom nohy a pomalu krůček po krůčku sledujme, co dělají, co umí, jak se mohou hýbat. A na závěr to propojme všechno v jeden celek. A v tu chvíli začínáme tančit. Jde jen o to dát tělu prostor.

Máš v životě nějaké motto, kterým se striktně řídíš?

Striktně ne, ale inspiruje mě již dlouho. A to konkrétně: Nesni svůj život, ale žij svůj sen. A to dělám. Šla jsem si za svým a teď aktuálně mám skutečně pocit, že žiji svůj sen.

Moc děkuji za tvůj čas a odpovědi.

A já děkuji za možnost sdílet!

Zdroj: Redakce: vlastní dotazování